DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2019 / 2020 / II - ŘÍJEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
ROZHOVORČas se rozjel na plné obrátky
Barbora Hančilová
Marek Holý jako Fernand de Bois s Václavem Vydrou (Fontanet)
v komedii Když ptáčka lapají…, r. Tomáš Töpfer, 2017
Marek Holý je v angažmá v Divadle na Vinohradech od roku 2012. V současné době účinkuje v inscenacích Návštěva staré dámy, Když ptáčka lapají..., Škola žen, Revizor, Lev v zimě, Romeo a Julie. Je nejen velmi dobrým hercem, ale také výborně zpívá, dabuje a namlouvá knížky pro rozhlas. S kolegy si před rokem v rámci akce Noc divadel s úspěchem vyzkoušel i improvizaci. Teď se vrací na Studiovou scénu, kde jste ho naposledy mohli vidět v inscenaci Piknik.
Začínáš zkoušet dvě Havlovy aktovky, Motýl na anténě a Audience. Jak se na tuto práci těšíš? Setkal ses už ve své herecké kariéře s Havlovými texty nebo s žánrem absurdního dramatu?
Těším se moc, po delší době se vracím na Studiovou scénu, kde se mi vždycky krásně pracovalo. Těším se i na režiséra Šimona Dominika, bude to naše první spolupráce a od kolegů, kteří s ním už pracovali, na něj mám skvělé reference. Takže mám velká očekávání. Zároveň se těším na Havlovy texty, se kterými se také na jevišti setkám poprvé. Je to těšení a zároveň velký respekt, ale nebojím se, protože kolem sebe budu mít úžasné kolegy.
V Audienci budeš hrát Havlovo alter ego, Ferdinanda Vaňka. Jeho protipól, Sládka, ztvární Jiří Maryško, s nímž jste si loni vyzkoušeli žánr improvizace. Je při improvizaci důležité znát dobře svého jevištního partnera? A má improvizace místo i při práci na činoherní inscenaci?
Jirka je velmi inspirativní člověk. Při Noci divadel jsem si improvizaci v takovém rozsahu vyzkoušel poprvé a byl to skvělý zážitek. Adrenalin ze mě stříkal, a když to skončilo, cítil jsem euforii jako po nějakém extrémním sportu. Je to samostatná herecká disciplína, kterou člověk buď ovládá, nebo ne. Naučit se moc nedá, jen časem vypilovat. Myslím, že není důležité, jestli partnera znáte, či ne, ale je to rozhodně výhoda. Při zkoušení Havlových textů si improvizace moc neužijeme, jeho hry vyžaduji přesnost a rytmus. Improvizace by byla na škodu. Když dojde na improvizaci v klasické činoherní inscenaci, většinou ji odstartuje nějaká chyba či výpadek textu. Nepracoval jsem na žádné inscenaci, kde by to po nás režisér chtěl záměrně.
Havlova osobnost se s blížícím se třicátým výročím sametové revoluce často připomíná. Vzpomínáš si, jak jsi dětskýma očima vnímal změnu režimu a Havlovo prezidentství?
Sametová revoluce mě zastihla, když mi bylo deset. Jako největší nespravedlnost jsem bral to, že žáci na druhém stupni dostali ve škole trikolóru, a my na prvním ne. Musel jsem ji ukrást doma tátovi. Ale teď vážně. Vnímal jsem, jak se lidé okolo mě nadechli, jak se čas rozjel dvakrát rychleji, všechno se začalo měnit, a vážně mám pocit, že byla pořád blankytně modrá obloha. Napsat názor na dobu prezidentování Václava Havla by bylo na dlouho. Napsal bych mnoho, mnoho kladných názorů a určitě i několik negativních či rozporuplných, ale byl to velký člověk a uměl lidi spojovat a dělat je lepšími. To mi v dnešní době moc chybí. Lidé jsou rozdělení a současný pan prezident i vláda ty příkopy ještě prohlubují, aby se udrželi u moci. Ale to jsem řekl jen po povrchu, protože na to tu není prostor.
Po zkoušení několika inscenací na velké scéně Divadla na Vinohradech se vracíš na Studiovou scénu. Naposledy jsi tu hrál ve Smočkově Pikniku. Jaký je pro tebe rozdíl v práci na malé a velké scéně?
Rozdíl je jak v tom, že herecké prostředky mohou byt civilnější a úspornější, tak i v samotném zkoušení a atmosféře při něm. Myslím, že každý z našeho souboru, kdo zkouší na Studiové scéně, si to nesmírně užívá. Většinou je to až taková rodinná záležitost a já vždy, když potkám kolegy zrovna zkoušející nahoře, vidím v jejich očích soudržnost, pospolitost a radost a zároveň intimitu toho blízkého setkání. Mám radost, že tentokrát to kolegové uvidí v mých očích, a budu jim přát, abych to zase viděl i u nich.
V roce 2013 jsi získal Cenu Thálie za roli v muzikálu Zorro. Jsi nadaný nejen herecky, ale i pěvecky, jak to předvádíš i v inscenaci Když ptáčka lapají… . Je ti bližší činoherní, nebo muzikálové herectví?
Rozhodně je mi bližší činohra, to bych přece nebyl v Divadle na Vinohradech. Muzikál mám moc rád a s chutí si jej vždy odskočím zahrát někam jinam. Bohužel je u nás tento žánr velmi špatně prezentován, a proto těch příležitostí, u kterých bych chtěl být, je málo.
S kolegy z DnV jste založili skupinu DÖENVÖ. Jak nápad vznikl? A hodláte „expandovat“?
Říkal jsem si, ze skoro každé divadlo má svoji kapelu, a když nastoupil jako rekvizitář Bobby, který se narodil s pupeční šňůrou přidělanou ke klávesám, začali jsme se o tom bavit a chvástali se v divadle, že zakládáme kapelu. Trvalo to rok, ale nakonec se zadařilo a připojili se k nám Jirka Maryško, Šimi a Václav Cyklon. Herci, rekvizitář, zvukař a člen mimického sboru. Máme už spoustu nabídek na hraní, ale musíme to hodně ředit, jsme všichni dost vytížení. Další koncert bude na vánočním večírku divadla a jednou určitě zahrajeme i pro diváky DnV.
Dlouhodobě spolupracuješ s Českým rozhlasem. Pro stanici Plus ses stal hlavním hlasem a načetl jsi velké množství audioknih. Která byla v poslední době pro tebe nejzajímavější?
Momentálně namlouvám Klub nenapravitelných optimistů, který napsal Jean-Michel Guenassia. Tahle práce mě nesmírně baví a jsem zvědav, jak se povede.
Věnuješ se i dabingu. Co je na dabingové práci nejtěžší?
Dabing je taky specifická herecká disciplína. Mně to nepřijde nijak těžké, když je na práci čas a je to kvalitně připravené, což v dnešní době není úplně běžné. Ale co dnes je? Čas se rozjel na plné obrátky, všichni musí všechno stíhat v mnohokrát kratší době, kladou se velké nároky na lidi, ale zapomíná se na to hlavní, na lidskost, slušnost a ohleduplnost. Tak trochu pesimismu na závěr. Anebo ne: až budeme hrát s DÖENVÖ pro veřejnost, přijďte a my do vás nalijem trochu optimismu.
