DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2019 / 2020 / I - ZÁŘÍ
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
VINOHRADSKÉ UDÁLOSTISoudruh Škoda se chová nerudně…
Eva Langšádlová
Vztahy mezi Hlavní politickou správou Ministerstva národní obrany a uměleckým vedoucím Divadla čs. armády se už během první sezony staly napjatými. Jak vyplývá ze zprávy vypracované v roce 1955 pro ministra obrany, zaútočit přímo na Jana Škodu si Hlavní politická správa (HPS) netroufala. A tak se zaměřila na „dramaturgickou skupinku“, která ho podle jejího názoru ovládala. Dramaturgové Josef Balvín a Zdeněk Bláha jsou ve zprávě charakterizováni jako „intelektuálové se sklony k nezdravému radikalismu a maloměšťáckému anarchismu“.
Antonie Hegerlíková (Virgilie) a Martin Růžek (Koriolanus),W. Shakespeare: Koriolanus,
r. Jan Škoda, 1959Marie Brožová (Edita Franková) a Jiřina Jirásková (Anna), F. Goodrichová, A. Hackett: Deník Anny Frankové,r. Jan Strejček, 1957
K zásadnímu konfliktu mezi skupinkou a HPS došlo před premiérou původní české novinky Ohně na horách. Hra je situována do doby Slovenského národního povstání a kromě jiných v ní vystupovala i postava Rudolfa Slánského. Ten byl sice autorem Jiřím Procházkou vylíčen jako zrádce, ale Ústřední výbor KSČ uvedení před premiérou zakázal. Dramaturgie se dožadovala sdělení důvodu zákazu, a navíc kritizovala, že Ústřední výbor KSČ o zákazu rozhodl bez divadelních odborníků. V překladu do jazyka 50. let to znamenalo, že „dramaturgická skupinka vytvářela v souboru náladu proti ÚV KSČ“. A aby toho nebylo málo, mohla prý i za to, že se v té době „soudruh Škoda nebezpečně odtrhl od souboru i od HPS. Opírá se ve své práci plně o názory skupinkářů. Chová se byrokraticky a nerudně k hercům a odmítá jakékoli styky s HPS. Skupinu je proto třeba odhalit a zlikvidovat.“
Ohně na horách se nakonec v únoru 1955 dočkaly premiéry, ovšem bez postavy Slánského. Dramaturg Zdeněk Bláha ukončil ve stejném roce pracovní poměr s divadlem a Josef Balvín byl sesazen z pozice vedoucího na řadového dramaturga.
O rok později, v únoru 1956, pronesl Chruščov na XX. sjezdu KSSS projev o kultu osobnosti a Stalinových zločinech. Společenské změny odstartované tímto projevem se pro valnou část českých divadelníků staly vítanou možností, jak skoncovat s dogmatickým modelem divadla, a projevily se i na repertoáru vinohradského armádního divadla. Už bez odporu HPS přibývalo klasických titulů (Cyrano z Bergeraku, Marie Stuartovna, Figarova svatba, Koriolanus). Dramaturgie se mohla pochlubit i několika československými premiérami nesovětských děl (Deník Anny Frankové, Vidění Simonky Machardové) a na konci Škodovy éry také diváckým hitem Dalskabáty – hříšná ves aneb Zapomenutý čert.
V roce 1957 provedlo Ministerstvo financí v divadle hloubkovou kontrolu. Zpráva konstatuje, že divadlu byly do roku 1954 způsobeny četné finanční škody. Osobami za ně zodpovědnými jsou hospodářský vedoucí, vedoucí účtárny, a především náčelník divadla Antonín Štrof. Zpráva se kromě nesprávného hospodaření se státními prostředky zabývala i návštěvností. Ta se v roce 1957, propočítána z průměrného výnosu představení, pohybovala pod padesáti procenty. Škoda i Štrof se sice ještě na svých místech udrželi, ale situace byla zralá k řešení.
Oficiálně k němu došlo usnesením politického byra ÚV KSČ ze dne 8. března 1960, kterým byl ředitelem jmenován Luboš Pistorius a Janu Škodovi byla garantována čestná funkce předsedy umělecké rady. O dva dny později byla Jiřina Štěpničková podmínečně propuštěna z vězení a 1. července se vinohradské armádní divadlo vrátilo do správy Národního výboru města Prahy.
Do sezony 1960/61 vstupují Vinohrady s novým ředitelem, s uměleckou radou, jejímiž dalšími členy jsou třeba A. Hegerlíková, V. Chramostová, P. Kohout, J. Vala či V. Šmeral, a s civilním zřizovatelem – ale stále s armádním názvem! Luboš Pistorius jej rozhovoru pro časopis Nová Praha označí za název čestný, neboť „už nevyjadřuje základní poslání této scény“.
Napsáno s využitím materiálů uložených ve VÚA
