DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2019 / 2020 / I - ZÁŘÍ
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
ROZHOVORDivák potřebuje prožít katarzi
Jan Vedral
Tomáš Töpfer jako Jindřich II., král anglický,
v inscenaci Lev v zimě, r. Jan Burian, 2017
Stodvanáctá sezona Divadla na Vinohradech začíná premiérou Dürrenmattovy „tragické komedie“ Návštěva staré dámy. Hlavní role bývalých milenců, nyní nejbohatší ženy světa Claire Zachanassianové a dnes ošuntělého a krachujícího maloměstského kramáře Illa, hrají Dagmar Havlová Veškrnová a Tomáš Töpfer. Na schodišti mezi ředitelnou a hereckou šatnou jsme se Tomáše Töpfera (který je zároveň principálem DnV a režisérem inscenace Hašler…) zeptali:
S Dagmar jsi už hrál milostně nemilosrdný vztah jako oligarcha (Rod Glembayů), jako král (Lev v zimě), nyní je ale Ill takzvaným obyčejným člověkem. Čím může být taková dürrenmattovská „obyčejnost“ pro herce a pro diváky zajímavá?
Güllenští občané jsou právě ti „obyčejní“ lidé. Mají krásná předsevzetí o mravnosti, slušnosti, morálce. Jenže snadněji se to říká a proklamuje, než skutečně dodržuje. Zvlášť když je pokušení umocněno chudobou. Z obyčejných lidí se mohou stát i vrazi. A cesta k tomu je nenápadná a postupná.
V říjnu obnovuje Divadlo na Vinohradech tvé nastudování Kohoutova Hašlera…, hry, kterou autor napsal na tvůj podnět. Populární inscenace byla derniérována v souvislosti se zákazem používat z bezpečnostních důvodů zastaralou mašinerii vinohradského jeviště. Co se změnilo, že se Hašler… může vrátit?
Snažil jsem se to vysvětlit i na naší webové stránce. Kvůli havarijnímu stavu naší jevištní technologie musíme nyní všechny přestavby, a těch změn prostředí je tam hodně, zorganizovat pomocí jevištních techniků a herců. Dříve nábytek a dekorace přijížděly na jeviště a odjížděly pomocí dopravních pásů, které navrhl Jan Dušek. Ty už použít nemůžeme. Inscenaci bez tohoto scénického efektu to samozřejmě ochudí, ale silný životní příběh Karla Hašlera i jeho zlidovělé písně zůstanou.
O nezbytné rekonstrukci technologií a celé budovy divadla mluvíš už pátým rokem. V jakém stavu je příprava rekonstrukce a jaká je aktuální vyhlídka na to, kdy a v jakém rozsahu se uskuteční?
Přípravné práce probíhají. Bohužel ne tak rychle, jak bych si přál. Projekt na novou jevištní technologii se kreslí, studie rekonstrukce bude již hotová. Probíhají stavebně technický a stavebně historický průzkum a zaměření divadla. Na všechny tyto úkony je třeba vyhlašovat výběrová řízení. To všechno má svůj čas. Ještě letos bychom měli vyhlásit výběrové řízení na projekt celkové rekonstrukce budovy divadla. Pak přijdou na řadu výběrová řízení na zhotovitele. Když to všechno dobře půjde, snad v roce 2022 by mohla rekonstrukce začít. Za ten termín bych ale ruku do ohně nedal. V každém případě je ovšem celková oprava nutná. Divadlo je ve značně zchátralém stavu. Navíc ve shodě s majitelem budovy a zřizovatelem Divadla na Vinohradech, tedy s hlavním městem Prahou, respektive s jeho orgány, při očekávání odsouhlaseného záměru generální rekonstrukce probíhají už několik let jen nezbytné dílčí opravy, a vybydlenost a technologické zaostávání budovy a jejího ústrojí se tak vlastně dále prohlubují.
Na co z plánovaných titulů nové sezony se nejvíc těšíš?
Těším se – bez lichocení – na tvou adaptaci Českého románu Olgy Scheinpflugové. Už proto, že jsem pyšný na to, jak se staráme o naši českou dramatiku. S jakou intenzitou se jí věnujeme. Mezi ty tituly patří i připravované Dykovo Zmoudření dona Quijota, a to nemluvím o naší Studiové scéně, která má v programové náplni současnou českou a slovenskou dramatiku již několikátou sezonu.
Na Divadelní fakultě AMU jsi učil herectví své dnešní kolegy a podřízené – Janu Kotrbatou, Terezu Terberovou (od prázdninové svatby Císařovou) a Viktora Javoříka. Jak bys je oznámkoval za jejich první vinohradské sezony?
Myslím, že se uvedli výborně. Zapadli do souboru a zdá se, že jsem se v odhadu jejich mimořádného talentu nespletl. Ten pocit, že je tu nová silná herecká generace, které toto divadlo jednou můžeme bez obav předat, je skvělý. Ostatně i dramaturgyně Bára Hančilová z našeho ročníku, která se osvědčila i jako autorka, do tohoto mladého týmu patří. A radost mi dělají i další akvizice mladých hereček a herců z jiných škol, než na které učíme my, „Vinohradští“ (umělecký šéf Deák, ty, Tomáš Pavelka a Regina Rázlová).
Léta vedeme s částí divadelních referentů spor o existenci tzv. vinohradského diváka. Co bys mu – existuje-li tedy – popřál do nové sezony?
Ten výrok, který mně byl ironicky předhazován, nebyl nejšťastnější. Byla to zkratka. Řekl bych to dnes jinak. Je to návštěvník, který chce vidět silné příběhy a emoce a prožít nepochybně i katarzi. Je to divák, který rád a opakovaně navštěvuje Vinohradské divadlo a je mu blízká poetika, kterou tu s pokorou k našim předchůdcům pěstujeme a rozvíjíme. To je ten divák, o něhož stojíme a nechceme ho ztratit. Snad se u nás ani v příští sezoně nezklame.
