DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2018/2019/VII - BŘEZEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
TŘI OTÁZKYpro Pavla Kheka, režiséra inscenace Fanny a Alexandr
Barbora Hančilová
Režisér Pavel Khek studoval nejprve divadelní a filmovou teorii na FFUP v Olomouci a na FFUK v Praze a později režii na DAMU. Po zkušenostech z režijního hostování v mnohých divadlech na sebe převzal odpovědnost uměleckého šéfa v Městském divadle Mladá Boleslav (2011–2016). Následně se stal kmenovým režisérem Městských divadel pražských, kde režíroval například inscenace Idiot, Oněgin, Čapek nebo Tančírna 1918–2018. Pro Divadlo na Vinohradech právě nastudoval inscenaci Fanny a Alexandr, která měla premiéru 8. března 2019.
Jako režisér ses setkal s mnoha klasiky, od Dostojevského po Shakespeara, teď přišla řada na moderního klasika Bergmana. Jakým způsobem sis k autorovi i textu hledal cestu?
S Bergmanem jsem se setkal už při studiu filmové vědy – některé filmy mi učarovaly (Sedmá pečeť), jiné mi přišly dobré, ale trochu moc dlouhé. Když mi pan profesor Vedral nabídl režii Fanny a Alexandra, jel jsem domů a pustil jsem si film. Už během jeho sledování jsem mu chtěl volat – že to dělat nemůžu. Naštěstí mi dal i filmový scénář, začetl jsem se a při jeho čtení jsem měl zcela opačný pocit. S každou další kapitolou jsem viděl větší a větší potenciál pro jevištní realizaci.
Svět Fanny a Alexandra je bohatě zalidněný postavami. Velké obsazení klade na režiséra velké nároky. Jakým způsobem se připravuješ na zkoušky?
Myslím, že právě Bergman ve svých pamětech napsal, že „improvizovat může ten, kdo je skvěle připraven“. Čím jsem starší, tím víc to doceňuji. Takže z rozevlátého studenta DAMU, který neměl žádný plán zkoušení, jsem se stal „perfekcionalistou“, jenž si program každé zkoušky přesně narýsuje. Ale obecně musím říct, že žádná „kuchařka“, jak se má zkoušet divadlo, neexistuje. Někdo zkouší zmatečně, někdo třeba v hospodě, a výsledek je skvělý. Jiný zkouší přesně podle režijní knihy, a výsledek je matný. Metoda neexistuje, ale vždy si říkám, že zkouška trvá cca čtyři hodiny, takže do té normální osmihodinové pracovní doby by režisér měl ještě čtyři hodiny věnovat přípravě. Nu, ale to je v tom dnešním zrychleném světě nereálné.
K inscenaci sis přivedl svůj obvyklý realizační tým: se scénografem Michalem Syrovým a Agnieszkou Pátou-Oldak jste spolupracovali už mnohokrát. Jak vypadá proces vaší spolupráce při přípravách a realizaci?
Díky tomu, že se známe, se už dorozumíme i ve zkratkách. Scházíme se po kavárnách a číšnice se pokaždé diví, co za divné kresby to máme a proč si furt skáčeme do řeči. Vždy si říkáme, že už je čas si od sebe odpočinout, ale pak zjistíme, že ta „nevěra“ moc nefunguje, a zase se vrátíme k sobě. Jsme vlastně takové nesourodé manželství – Polka (Agnieszka), Jihočech (Michal) a já (bývalý hokejista) – ale možná, že ta různorodost je vlastně to, co nás spojuje. Ono v dialogu, kdy vám partner odkývá vaše argumenty, se o sobě moc nedozvíte – až když s vámi někdo nesouhlasí, prověří tím pevnost a správnost vašich názorů.
