DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2018/2019/VII - BŘEZEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
ROZHOVORDivadelní představení vnímám jako symfonii
Jan Vedral
Andrea Elsnerová (Emílie Ekdahlová) s Danielem Bambasem (Edvard Vergérus) v inscenaci Fanny a Alexandr, r. Pavel Khek, 2019
Andrea Elsnerová působí mladě a křehce – málokdo by řekl, že je „u divadla“ už skoro 25 let. Na Vinohrady přišla v roce 1999 z divadla v Mladé Boleslavi a od té doby patří k nejzaměstnanějším vinohradským herečkám. Zatím nastudovala 44 žánrově velmi různorodých rolí, tu pětačtyřicátou – Emílii v inscenaci Fanny a Alexandr – v době našeho rozhovoru zkoušela s režisérem Pavlem Khekem.
Andreo, vzpomeneš si, s jakými pocity jsi před dvaceti lety přicházela na Vinohrady?
Měla jsem obrovskou trému. Nastupovala jsem do inscenace Podzimní zahrada, kde hrály všechny herecké hvězdy tehdejší doby – Hanka Maciuchová, Jana Hlaváčová, Gábina Vránová, Marta Vančurová, Tonička Hegerlíková a další, prostě plejáda úžasných osobností, a do toho jsme přišli my dva mlaďoši – Jirka Dvořák a já, jenže Jirka byl z brněnského divadla už víc „otřískaný“. V Boleslavi jsem sice hrála velké a krásné role, ale setkání s touhle velkolepou budovou a jejím neopakovatelným geniem loci, to bylo něco jiného a výjimečného.
V čem tkví podle tebe vinohradský genius loci, jak ho vnímáš?
Nejvíc ho vnímám a nasávám při představení Čarodějky ze Salemu, v němž jdu v první i v druhé půlce na jeviště až tři čtvrtě hodiny po začátku. Mám takový rituál, ten čas trávím tím, že chodím v zákulisí po chodbě mezi dámským a pánským portálem.
Ostatní kolegové už jsou na jevišti a právě v takových chvílích ke mně to neopakovatelné fluidum nejvíce promlouvá, mám pocit, jako by na mě občas dýchla přítomnost tu Ilji Prachaře, tu Brodského, Kopeckého… Cítím moudrost, humor i pozitivní energii našich předchůdců, to všechno se tady otisklo a je to, jako by tady pořád byli s námi. Divadlo vnímám jako duchovní prostor, často si raději zkouším text ve své divadelní šatně než doma, protože mi pocit tohoto emocionálního propojení pomáhá.
Andrea (Elizabeth Proctorová) s Markem Adamczykem (Ezekiel Cheever), v pozadí Tomáš Pavelka (John Proctor),
v dramatu Čarodějky ze Salemu, r. Juraj Deák, 2017Jak jsi na tom s trémou teď, kdy máš za sebou 45 rolí? Už pominula?
Nepominula. Trému mám při každé první čtené zkoušce, pokaždé jsem znovu a znovu na začátku. Ale pomáhá mi, že se do tohoto divadla vracím jako domů, jako do místa, kde je mi s mými kolegy dobře, a díky tomu se nestydím. Možná je to částečně i otázka věku, protože člověk je časem přece jen „otrlejší“.
Vzpomínám si, jak jsi před časem získala obdiv kolegů za své brilantně zvládnuté záskoky, např. v inscenaci Višňový sad, kde jsi „zaskočila“ postupně dokonce v několika různých rolích…
Naštěstí jsem teď už dlouho nemusela za nikoho zaskakovat, ale v takových situacích se ve mně ozve kus dobrodruha a beru to jako výzvu, i když mám ze záskoku velké nervy. Navíc když je ta role hezká, tak mě lákalo si ji zahrát. U záskoků je tréma permanentní, ale pud sebezáchovy ji přebije.
Hrála jsi řadu zasahujících a emocionálně vypjatých rolí. Jak hledáš hranici mezi tím, kam až se můžeš do takové role emocionálně ponořit, a mezi nutným odstupem?
Divadlo cítím jako katarzi. Pokud v něm sedím jako divák a na jevišti se až příliš myslí a je tam málo emocí, představení mne příliš nezasáhne, maximálně si odnesu nějakou myšlenku jako inspiraci k přemýšlení. Nejraději mám inscenace, v nichž jsou rozum a cit propojené. Považuji se za intuitivního člověka, na intuici spoléhám a věřím, že mne vede správně. Divadelní představení vnímám jako symfonii, jednotlivé výstupy cítím jako hudbu. Někdy se mi na zkouškách stává, jako bych v duchu slyšela vážnou hudbu, která koresponduje s jednotlivými výstupy, a jsem schopna podvědomě tu hudbu na tom místě představení zahrát – „zhluboka nabrat“ emoci nebo zase odlehčit, zahrát přetvářku atd. A největší pocit bezpečí mám, když vím, jaká hudba na tom kterém místě zní.
Byla pro tebe některá z rolí posledních let vyloženě protiúkolem?
Kateřina ve Zkrocení zlé ženy, s tou rolí jsem se dost prala. Ale nakonec jsem za ni byla vděčná, protože jsem ze sebe musela něco vydolovat, abych ji vůbec mohla hrát.
A podařilo se to?
Nakonec ano, i když přiznávám, že líp se mi dolovalo v těch místech, kdy je Kateřina už zoufalá a neví, co si počít. Ale vždycky jsem v den přestavení prožívala zvláštní nervozitu.
V době, kdy vzniká tento rozhovor, zkoušíš postavu Emílie v inscenaci Fanny a Alexandr. Jaká je to podle tebe žena?
Emílie je esence ženství, cítím v ní nádhernou ženu a jsem moc ráda, že jsem se s ní potkala. Nikdy jsem takovou figuru nehrála. Mám za sebou řadu postav, které v sobě měly něco dětského, tohle je druhá role, kdy hraji ženu. První je Elisabeth v Čarodějkách ze Salemu, s ní jsem se dokonce přehoupla do velké maminky a ta postava ve mně odhaluje jakousi ženskou podstatu. Emílii vnímám vzdušněji, je to herečka, což je mi blízké. Na jednom místě textu Emílie říká, že její bůh je prchavý, bezmezný, neuchopitelný a že se stejně tak cítí i ona sama. A podobně vnímám já samu sebe – jsem taková poletucha, mám ráda rychlý život, ve kterém je hodně pohybu, radosti a smíchu.
V příběhu Fanny a Alexandra nastanou některé zvláštní situace a překvapivé zvraty, které se zdánlivě vzpírají rozumu. Jak si je vysvětluješ?
Celou tu hru vnímám jako svým způsobem mystickou. Věřím, že myšlenkami si formujeme život, koneckonců to všichni známe – když na někoho hodně myslíme, on to cítí. Pokud je myšlenka silná, může se zhmotnit, když má stejnou myšlenku více postav, je její síla ještě větší a něco se stane. Více bych neprozrazovala, ostatně, diváci to sami uvidí, až se přijdou na naše nové představení podívat.
Mluvila jsi o radosti – je zkoušení této inscenace s režisérem Pavlem Khekem pro tebe radostné?
Ano, je to velmi radostná práce, pan režisér je nejen výborně připravený, ale navíc i velmi vnímavý, což je pro mne důležité. Cítím k němu velkou důvěru.
Pár dnů po premiéře inscenace Fanny a Alexandr začneš na Studiové scéně zkoušet komorní drama Za dveřmi…
Moc se na to těším, na Studiové scéně jsem už dlouho nebyla, naposledy jsem tam zkoušela představení Nikdy – a z něj se stala naše srdeční záležitost. Možná že vznikne další moje „srdcovka“…
