ZÁKULISÍKdo mluví pravdu?
„Proč lidé lžou?
Řekni mi, Alexandře, proč lžou? Proč lžou?“
„Protože nechtějí mluvit pravdu!“
Režisér Pavel Khek „v akci“ – na čtené zkoušce inscenace Fanny a Alexandr
Mikrofony z jeviště přenášejí do zákulisí vzrušené hlasy Daniela Bambase (Biskup) a Viktora Javoříka (Alexandr). Zkouší se Bergmanovo dílo Fanny a Alexandr, scéna, ve které se nový otčím desetiletého fantazírujícího kluka („Jsem otrokem fantazie!“ prohlašuje Alexandr) poprvé pokouší uplatnit své strohé protestantské výchovné metody.
„A proč by měli chtít mluvit pravdu, když je dnes všude kolem nás vidět, že se lež toleruje, a ani veřejné mínění, ani soudní rozhodnutí se lháři nehnou?“ ozve se v rekvizitárně čísi skeptický hlas.
Postpravda se stala podle slovníku Oxford Dictionary slovem roku 2016. Rok 2018 začal mimo jiné debatou Českého rozhlasu Plus Pro a proti, kde známému astrofyzikovi Jiřímu Grygarovi oponoval zakladatel serveru Placatá země Vladimír Bača. Pan Bača, přesvědčený o tom, že Země je plochá, trval na tom, že navzdory všem celá staletí známým důkazům má pravdu a má také plné právo na to, aby tuto pravdu mohl veřejně šířit. Pět minut prokázané pravdy – pět minut vyvrácené lži. To má být „vyváženost“ debaty ve veřejném prostoru.
Ukázkový případ potíží s používáním pravdy a lži nám prostřednictvím zjevného nesmyslu otevírá úvahu nad podstatou rozhádané rozpravy, kterou jako společnost (a euroamerická civilizace) v posledních letech provozujeme a nepřestaneme s tím, zdá se, dokud jako obyvatelé Hameln všichni nestaneme za krysařovou píšťalkou nad propastí. Pokud už tam nestojíme, pokud už do ní nepadáme.
V divadle je nejlepší, když se vám téma jevištní výpovědi jaksi samo „udělá“. Když výběr textu a jeho interpretaci přinese kromě rozvahy a odborné znalosti také intuice či, promiňte silné slovo, inspirace. Tak se nám v DnV nové tituly sezony 2018/2019 skutečně – bez nějaké předem stanovené záměrnosti – staly souborem textů nejrůznějších žánrů a proveniencí, ve kterých se stále znovu a z jiných úhlů pohledu nastoluje téma „pravdy a lži v našem životě“.
Všimlo si toho i zákulisí a jaksi generálně za tímto směřováním výpovědi o dnešku stojí. „Lžeš, proto se nebojíš slov,“ ozývá se v Topolově Konci masopustu, ve kterém česká vesnice padesátých let zalhává pod vlivem mocensky prosazované ideologie své kořeny. Artistním soubojem dvou lhářů a oportunistů je skvostný Gogolův Revizor.
Jak se v bezradných myslích našich (slovenských) opuštěných současníků zakořeňuje lež, ukazuje Klimáčkova Hrobníkova dcera. Je fantazie lží, nebo naopak nástrojem k odhalení pravdy? – ptá se jeden z nejgeniálnějších tvůrců a filmařů dvacátého století Ingmar Bergman ve Fanny a Alexandrovi. Zaskočí nás poznaná pravda ničivě, pokud sami sebe v dobré víře léta obelháváme, a místo toho, abychom vzájemným odpovědným jednáním rozvíjeli své vztahy, budujeme jen zacházením s blízkými lidmi vlastní sebeobraz? O to jde ve hře P. Skinnera Sbohem, krásko! (Linda). Tu, stejně jako hru o důsledcích generačních rodinných lží (Hančilová: Za dveřmi) a o tom, zda si lze miliardami koupit pravdu a zničit étos společnosti (Dürrenmatt: Návštěva staré dámy), právě režijně a dramaturgicky připravujeme do zkoušek.
Na čem se zákulisí shodne generálně, to se ovšem v konkrétních případech denního provozu stává předmětem sporů a dohadování. Zejména tam, kde jde o odpovědnost za konkrétní rozhodnutí a činy. Zde nakonec platí nepříliš filozoficky podložená divadelní zásada, že totiž „režisér a maminka mají vždycky pravdu“.
A režiséři, kteří mají odpovědnost za inscenaci, a tudíž i za čas a síly svých spolupracovníků, nemalé finanční náklady a nakonec i za přijetí díla diváky, dosahují své pravdy různými metodami. Pověstný K. H. Hilar křičel na osvětlovače, kteří ve snaze vyhovět jeho požadavkům zhasli všechny reflektory: „Já nechci tmu! Já chci černé světlo!“ Režisér Frejka si zval spolupracovníky do ředitelny a dokázal tam s nimi prosedět hodiny, aniž by cokoli řekl. Zpravidla jim prý došlo, co měl na mysli. Režisér Dudek silným hlasem křičel od režijního stolku, znal jménem nejen herce, ale i každého externího osvětlovače štychaře, a neváhal jejich chyby při zkoušce pranýřovat. Režisér Strnisko naopak šeptal, takže když chtěli na jevišti a v zákulisí rozumět jeho požadavkům, museli všichni našlapovat jako myšky. Režisér Deák neustále vybíhá od režijního stolku na scénu, aby vše kontaktně vyjasnil; již několikrát si o sklopené sedadlo v řadě málem zlomil nohu.
Pravdu pro zákulisí má (kromě maminek) nyní režisér Pavel Khek, který zkouší Fanny a Alexandra. Zákulisí si všimlo, že zkouší bos – před zkouškou se vždy vyzuje a sundá si ponožky. Drží se tak matky země a bere z ní sílu a inspiraci? To zákulisí neví, ale věří, že inscenace bude řádně zakořeněná a diváci si ji užijí.
- dral -
