ROZHOVORChtěl jsem být námořní kapitán, ale…
Barbora Hančilová
Viktor Javořík (Alexandr) a Tereza Terberová (Fanny)
na čtené zkoušce inscenace Fanny a Alexandr
Viktor Javořík nedávno absolvoval DAMU v ročníku se svými kolegyněmi z Divadla na Vinohradech Terezou Terberovou a Janou Kotrbatou a spolu s nimi se stal členem vinohradského souboru. Herectví ho učili Tomáš Pavelka, Tomáš Töpfer a Eva Salzmannová. Viktor se narodil v baťovském Zlíně a vyrůstal v blízkých Otrokovicích. V Divadle na Vinohradech už ztvárnil role na velké i malé scéně. Můžete ho vidět jako Jindřicha v Konci masopustu, ve Lvovi v zimě hraje prince Jana, v Revizorovi vytvořil s Jiřím Maryškem komickou dvojici Dobčinského a Bobčinského. Menší role hraje v Ifigenii v Aulidě a v komedii Když ptáčka lapají…. Na Studiové scéně nastudoval roli Oty v inscenaci Ulity. V současné době zkouší titulní roli Alexandra ve Fanny a Alexandrovi. Tato inscenace v režii Pavla Kheka bude mít premiéru 8. března tohoto roku.
Zkoušíš právě inscenaci Fanny a Alexandr, v níž hraješ titulní roli Alexandra. Čím tě Bergmanův text oslovil?
S Ingmarem Bergmanem se setkávám poprvé a setkání je to velké. Pro mě je to režisér, kterého dodnes uctívá celý filmový svět, takže k němu přistupuji s velkou pokorou. Nicméně navzdory svému očekávání jsem na první čtené zkoušce inscenace Fanny a Alexandr nenarazil na nijak existenciálně a psychologicky zatěžkaný text, ale na úžasně barvité, smutné i vtipné dílo, které divákovi poskytuje možnost dozvědět se něco o našich touhách a o nás samých, a to v naprosto poutavé podobě – právě to nejspíš dělá z Ingmara Bergmana velikána. Samozřejmě se na práci moc těším a myslím, že jsem zdaleka neobjevil všechno, co tento text a autor skrývají.
Alexandr v příběhu zažívá posedlost filmem, když dostane první „promítačku“, kinematograf. Co bylo spouštěčem pro tebe? A znamenalo pro tebe herectví také takový dětský sen?
Snažím se vzpomenout si, ale myslím, že jsem odmala chtěl být námořní kapitán, takže touha být hercem u mě propukla až ve vyšším věku. Na gymplu v Otrokovicích jsem chodil do divadelního spolku a divadlo mně učarovalo natolik, že jsem si podal přihlášku na DAMU – a vyšlo to. Když se na to dívám zpětně, je to stejně jen souhra obrovsky šťastných náhod, že můžu pracovat v oboru, který mě naplňuje a baví. Jsem za to vděčný.
Viktor jako Jindřich v dramatu Konec masopustu (r. M. Františák, 2018)Fanny, tvou sestru, hraje Tereza Terberová. Jste spolužáci z DAMU a v Divadle na Vinohradech jste se potkali už v inscenacích Ulity a Lev v zimě. Jak se ti s Terezou pracuje? Považujete se za hereckou „dvojku“?
S Terezou se mi pracuje velmi dobře. Je neuvěřitelně vnímavá a schopná okamžitě reagovat na podněty od kolegů. Mimo to mám s Terkou, troufnu si říct, neobyčejně dobrý lidský vztah. Byla jedním z prvních lidí, které jsem na škole poznal, oba jsme bydleli na kolejích a skoro každý den jsme společně absolvovali cestu do školy a ze školy. Měl jsem už několikrát možnost s ní pracovat, ať už na klauzurách, na „diskovém“ představení i mimo školu.
Ve Fanny a Alexandrovi pocházejí titulní postavy z dost barvité, velké a hlučné rodiny. Měl jsi jako dítě taky množství strýčků, tetiček a rodinných přátel?
Moje mamka učí na základní škole, takže jsem byl už odmala neustále obklopen množstvím učitelek, které dodnes považuji spíš za své tetičky. Nebylo volné odpoledne nebo víkend, abychom nevyrazili za tetičkami „na besedu“. Tetiček a různých strýčků jsem měl ve svém okolí požehnaně a prostor pro herecké „študýrky“ byl veliký. A u nás doma? Učitelování má k herectví asi blízko, proto jsem se doma nikdy nenudil.
Na DAMU tě herectví učili Tomáš Pavelka a Tomáš Töpfer. S oběma ses na jevišti Divadla na Vinohradech už potkal, v Konci masopustu s Tomášem Pavelkou a ve Lvovi v zimě s Tomášem Töpferem. Jak se ti hraje s bývalými pedagogy?
Hraje se mi s nimi samozřejmě dobře, ale vždy mám trochu trému, protože si uvědomuji, že jsou to, přece jen, mí bývalí pedagogové. Každopádně jsem rád, že mám možnost se s nimi setkávat na jevišti, obou si moc vážím. Je zajímavé pozorovat, že spousta věcí, které nás na škole učili, člověku dojde, až když je vidí v praxi, třeba na zkouškách nebo při reprízách.
U kritiky jsi měl úspěch se svým ztvárněním Jindřicha v Konci masopustu. Jak ses do této role dostával?
Měl jsem asi velké štěstí. Jako malý jsem trávil spoustu času u rodiny na Holešovsku, která měla několik polí. Po revoluci jim zpátky vrátili i pozemky, o které přišli při znárodnění. A já tak měl přiležitost svézt se na traktoru, orat a sbírat brambory, pracovat s fukarem na seno či se šroťákem a zažít několik pravých zabijaček. Přičichl jsem k tomu, co znamená vlastnit půdu a jak s ní nakládat. To všechno se asi projevilo při práci na postavě Jindřicha.
Často o sobě říkáš, že jsi zlínský patriot a baťovský obdivovatel. Čím tě Baťův odkaz a Zlín fascinují?
Když člověk vyrůstá v Otrokovicích, je nevědomky neustále v kontaktu s odkazem, který ve městě rodina Baťů zanechala. Koupe se na místním koupališti, hraje si na místních hřištích a stadionech, navštěvuje městské kino a knihovny, schází se ve Společenském domě, dochází do školy a každý den projíždí kolem letiště. A pak si uvědomí, že to všechno během pár let postavili Tomáš a Jan Antonín Baťové. Sám jsem na to přišel až po čase, kdy jsem se začal zajímat o historii svého rodného města. O to víc mě však firma Baťa fascinovala. Začal jsem si kupovat knihy, číst články, a dokonce jsem měl možnost potkat se s lidmi, kteří je osobně znali. Baťové v našem kraji vybudovali prosperující podnik, který zaměstnával desetitisíce pracovníků, živil stovky rodin a dal vědět o Československu v tehdejším světě. O to tragičtější je, jak se náš národ staví k lidem, kteří něco vybudovali a něco umí.
