DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2018/2019/III - LISTOPAD
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
ZÁKULISÍ„Jen v omezení se rodí mistrovské dílo!“
Tato starodávná dobrá rada divadelníkům je z rodu těch, které říkají maminky a režiséři, co mají vždycky pravdu. Někteří ve vinohradském zákulisí se ovšem obávají, zda ji nezpochybňuje praxe současného světa plného megalomanských spektáklů, jejichž hýřivá, nablýskaná a halasná agresivita sleduje především ten cíl, aby diváky zmátla, ba zmanipulovala v jejich bytostném vnímání skutečnosti. A aby je pak, ohlušené a oslepené, jako stádo prodala „alternativním pravdám“ zadavatelů marketingových kampaní.
První čtená zkouška komedie RevizorDěkovačka na premiéře inscenace Konec masopustu
O tom, jaká omezení tvorbě, toužící vytvořit mistrovské jevištní dílo, přináší provoz divadelního domu, ví zákulisí své. Omezení jsou objektivní a subjektivní. Tvořící mistr mezi nimi ovšem v kreativním amoku nerozlišuje. Vinohradské zákulisí si dobře pamatuje například výkřik legendárního režiséra K. H. Hilara při generální zkoušce: „Já jsem vám neříkal, že chci na jevišti tmu! Já chci černé světlo!“
Největším objektivním omezením tvorby je zákulisí samo o sobě. Například jeho kapacita – kolik se do něj vejde kulis, nábytku, rekvizit, kostýmů na převlek – a koneckonců i herců a lidí, kteří musí inscenaci „za kulisami“ obsloužit. A samozřejmě finance – za kolik se dá co vyrobit, jaké máme na inscenaci prostředky, jaký materiál zvolit, aby to, co se vyrobí, vydrželo déle než do premiéry. „Bude to taková komorní inscenace, jen si představuju na scéně stáj a v ní živé koně a ještě maličkost: ve finále bych chtěl, aby na jeviště přišel symfonický orchestr a pod akci zahrál Ravelovo Bolero!“ sní režisér, a nejen zákulisí, ale i ředitel se chytá za hlavu. Bude třeba tvůrce notně omezit a doufat, že jednak vznikne mistrovské dílo, jednak že nezruinuje divadelní kasu a neudělá ze zákulisí dostihový padok.
K subjektivním omezením dochází, když dramaturgie, která je také zákulisním pracovištěm, pojme nějakou velkolepou ideu. Například: „Tématem letošní sezony bude klimatická změna. Nastudujeme obě Bouře – Shakespearovu i Ostrovského, Wernerovy Lidi na kře, dramatizaci Sienkiewiczova Pouští a pralesem a zakončíme Eliotovou Pustou zemí.“ Zákulisí má naštěstí vždy dost síly, aby podobným úletům zabránilo.
Jestliže ovšem připravíte sezonu (s vědomím všech omezení) a pak – jako letos – zjistíte, že, aniž byste to předem zamýšleli, stává se zcela přirozeně jejím hlavním tématem pravda a lež, pak můžete mít chvilku pocit, že na té maminkovské starobylé radě přece jen něco je.
Až do chvíle pravdy, která nastane na malém služebním parkovišti za divadlem. Při zkouškách Konce masopustu se auta účinkujících, kteří, jak říká hlídač parkoviště pan Šiman, „neumí chodit pěšky“, na plácek nevešla, a když přivezli návěs s dekorací, docházelo pravidelně k masakru. „To musíte plánovat takové hry, aby v nich hrálo jen tolik lidí, kolik aut se sem vejde!“ Parkovišti se neulevilo – hned po Topolově hře začaly zkoušky Gogolova Revizora a Klimáčkovy komedie Hrobníkova dcera. Parkoviště opět přeplněno – a jistě tomu tak bude, až začneme v lednu zkoušet Bergmanův scénář Fanny a Alexandr.
Omezit dramaturgii kapacitou parkoviště – to je nový, svěží podnět, na který ovšem zákulisí s díky nebude brát zřetel. Snažíme se dál – i při všech omezeních – o velkou činohru a budeme raději používat MHD a chodit pěšky. Našim divákům – s ohledem na tísnivou dopravní situaci v Praze a omezené možnosti parkování – doporučujeme ze zákulisí totéž.
- dral -
