DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2018/2019/III - LISTOPAD
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
VINOHRADSKÉ UDÁLOSTITěžké je vzdorovat travičství studní
Hana Nováková
„Při svém vstupu do tohoto divadla jsem myslil, že měkkou rukou, jemným náznakem, lze docílit všeho, že lze docílit nové pracovní vůle v tomto ústavě. Je mi líto, že jsem se v nejednom případě zklamal ve svém úsilí, které od samého počátku do dnešního dne nemělo jiný záměr než povznést úroveň našich divadel. (...) Toto divadlo, a to dnes již je jasné, může žít a může žít slavně, nebude-li rozrýváno a hanobeno a ustavičně rozdíráno uvnitř.“
Jaroslav Marvan (Falstaff) a Otomar Krejča (Vodička),
W. Shakespeare: Veselé paničky windsorské, r. J. Frejka, 1949Tak formuluje režisér Jiří Frejka během druhého roku svého vinohradského působení v projevu k souboru svou frustraci nad tím, že pro některé se zdají být zákulisní intriky důležitější než samotná umělecká práce. Vnějším mocenským tlakům i zradám uvnitř samotného divadla bude Frejka čelit prakticky po celou dobu svého pětiletého ředitelského období.
Frejka přichází do Městských divadel na podzim 1945 bez předchozího spojení s vinohradskou scénou: musí si tedy celý soubor teprve získávat na svoji stranu. To se v tomto bouřlivém čase, který mnohým dává záminku k ukojení osobních ambicí, brzy ukazuje jako nelehký úkol. Zatímco na jevišti Frejka produkuje inscenace patřící mezi vrcholy soudobé divadelní tvorby, členové magistrátní divadelní komise i hlasy uvnitř divadla spřádají plány na jeho odstranění.
Situace nabírá obrátek zejména po únoru 1948, kdy je shledáno, že nevede Městská divadla v duchu dostatečně socialistickém. Frejka se snaží naplnit požadované kvóty uvádění sovětské dramatiky, aniž by slevil ze svých nároků na úroveň samotného nastudování, v inscenaci Gorkého dramatu Dostigajev a ti druzí. V kritikách se dočteme, že Frejka „propracoval jednotlivé výstupy, zaostřil figury; režíruje s fantasií, básnicky cítí a dramaticky vyhrocuje“ a „úplného úspěchu dosáhl tam, kde nalezl velké herce“ – o schopnosti umělecké ale v té době rychle přestává jít.
Otomar Krejča a Rudolf Hrušínský v inscenaci Vítězové, r. J. Frejka, 1949Když březnu 1949 probíhá na tzv. pardubické konferenci revize činnosti uměleckých ředitelů divadel, dostává za úkol, „aby v divadle nastal definitivní odklon od posledních zbytků západnické módnosti“ a také zvýšení ekonomické soběstačnosti z 50 na 60 %. Po skvělé, živelné inscenaci Shakespearových Veselých paniček windsorských, která bude bavit diváky po více než sto repríz, režíruje v prosinci 1949 k povinné oslavě Stalinových sedmdesátin sovětské válečné drama Vítězové, historickou fresku o bitvě u Stalingradu. V květnu 1950 pak jako svou poslední režii na vinohradské scéně uvede další silně ideologickou hru, Ivanovův Obrněný vlak. Nejde přitom o žádnou snahu zalíbit se režimu, ale o zoufalý boj o holé přežití. Jak bytostný umělec Frejka prohlásil na schůzi v divadle: „Vy snad všichni víte, že kdyby mi byla vzata možnost tvorby a budování, že by to bylo totéž jako mne zabít, úplně a doslova zabít.“
V tu dobu probíhá vlna jednání o budoucnosti Městských divadel; je rozhodnuto, že vinohradská scéna se stane divadlem armádním. Frejka dělá vše pro to, aby mohl do nové instituce přejít, jmenován ale není. K jeho odstavení přispějí značnou měrou hlasy zevnitř divadla: závodní rada ve zprávě pro příslušnou komisi ÚNV ochotně vypočítává „kupící se chyby ve vedení našich divadel“. Jedná se z většiny o výtky, z nichž už se Frejka zodpovídal, jsou mu však znovu předhazovány; týkají se neshod mezi ním a závodní radou či otázek ekonomických, často tak malicherných, jako že se rychle prošlapaly nově pořízené koberce; dalším Frejkovým přečinem bylo neobsazení role Hamleta konkrétním hercem – straníkem. Celou situaci o několik let později shrnuje Frejkův dramaturg Karel Kraus: „V době, kdy osobní zájmy a nechuti, třenice generační, uskřinuté ješitnosti, krátkodeché skupinkaření, neukojené ambice polotalentů, rutinérská zpupnost a halasná pohotovost lacino koupených představ o umění si podaly ruce a obklíčily Frejku zdí pomluv, dusily každý jeho počin nedýchatelnou mlhou nevůle, když nešlo o nic víc než setřást pevnou a nepohodlnou ruku ředitele.“
Po odchodu z Vinohrad a několika měsících existenční nejistoty Frejka nakonec nastupuje na pozvání Jana Wericha do karlínského divadla, kde bude působit dva roky, než se v říjnu 1952 v karlínské ředitelně zastřelí.
