DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2018/2019/II - ŘÍJEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
ROZHOVORMezi kolegy ze souboru je mi dobře
Zuzana Paulusová
Zuzana jako Líza s Igorem Barešem (Pavel Protasov)
v inscenaci Sluníčkáři, r. Juraj Deák, 2016
Zuzana Vejvodová pochází z hudebně zaměřené rodiny, ale jako svou životní profesi si zvolila divadlo. Krátce po absolvování Pražské konzervatoře získala angažmá v Divadle Na Fidlovačce, kde setrvala třináct let, herecké zkušenosti získávala i na dalších scénách – třeba v rámci cyklu Letních shakespearovských slavností nebo hostováním v muzikálu (Divadlo Broadway), je také oblíbenou televizní herečkou. Členkou vinohradského souboru se stala v roce 2014 a od té doby stačila nastudovat už dvanáct rolí. Třináctou, Věru v dramatu Josefa Topola Konec masopustu, právě zkouší s režisérem Martinem Františákem.
První zápis ve vaší herecké knížce je z roku 2012, ale poprvé jste se na vinohradském jevišti objevila už v roce 1998 v inscenaci Škoda, že byla děvka, ve které jste hrála roli Annabel. Jak na to vzpomínáte?
Byla jsem tehdy sedmnáctiletá studentka konzervatoře bez zkušeností, inscenaci režíroval pan režisér Strnisko a na jevišti jsem se ocitla s největšími hvězdami tehdejšího souboru, samozřejmě to pro mne bylo náročné a stresující…
Jsem vděčná za možnost srovnání – když jsem přišla na Vinohrady podruhé v roce 2012, bylo to jiné, měla jsem už za sebou řadu profesně naplněných let v Divadle Na Fidlovačce, zkušenosti, které v sobě nesly klid a zbavily mě začátečnických úzkostí. Generálně bych řekla, že míra pokory vůči zdejšímu prostoru, tradici a kolegům zůstává, ale na jevišti převážila radost z práce a touha si zkoušky a představení užít. Kromě toho je mi tu teď mezi kolegy ze souboru prostě a „obyčejně“ dobře jako člověku. S Vinohrady je mimochodem spjat i můj zřejmě největší a zatím nepřekonaný divadelní zážitek, který jsem měla ještě jako studentka.
Prozradíte, která inscenace vás tak zasáhla?
Nešlo ani o hotové představení, ale o zkoušku muzikálu Muž z La Manchy, na kterou jsme se byli podívat se spolužáky z konzervatoře. Na jevišti nebylo nic, co by pomáhalo divadelní iluzi – herci v civilu, náznak dekorace, zpívalo se bez portů, klavír uprostřed spíš překážel a bránil ve výhledu, a přesto se na scéně odehrávalo něco, co mne fascinovalo. A zařídili to herci a téma…
Zuzana jako Jola s Andreou Elsnerovou (Věra)
v inscenaci Nikdy, r. Kateřina Dušková, 2015Zajímavé je, že na tuhle zkoušku podobně vzpomíná i váš spolužák z konzervatoře Ondřej Brousek…
Vidíte, zřejmě to nebyl silný zážitek jen pro mne. Představení tehdy režíroval Tomáš Töpfer, a když viděl nás, studenty v hledišti, řekl něco ve smyslu, že když se budeme snažit, můžeme v budoucnu třeba také hrát na Vinohradech. Tehdy mi to znělo neuvěřitelně, skoro jako klišé. Trochu jsem se, myslím, tenkrát za ta pravdě nepodobná slova zlobila…
… a po letech tady oba hrajete, takže Tomáš Töpfer měl pravdu... Čtyři z vašich dosavadních třinácti rolí jsou postavy z inscenací hraných na Studiové scéně. Vyhovuje vám malý prostor a intimnější kontakt s divákem?
Je fakt, že jsem hraním na malém prostoru „nedosycená“, protože jsem tuhle možnost před příchodem na Vinohrady neměla. Náležitě si to užívám. Pro mě je nicméně zásadní ta možnost střídat obojí – hrát na velkém jevišti a pak hledat jinou cestu, prostředky a míru v bezprostřední blízkosti diváků.
Mezi vašimi rolemi na Studiové scéně zaujímá výrazné místo postava Joly v působivé inscenaci Nikdy, i zkoušení prý bylo výjimečné. Co se ve vašem dámském tvůrčím týmu odehrávalo?
Je to hra o rodičích a dětech a to téma s sebou přinášelo nutnost mluvit otevřeně o některých tématech z vlastního života, přinést osobní příběh a zkušenosti. Koneckonců, tohle výjimečné pracovní setkání se nám otisklo i do soukromí a s holkama máme silné osobní pouto i v životě. Doufám, že to „něco navíc“, o čem tu mluvím, vnímají při reprízách i diváci.
Podle reakcí zejména ženské části publika určitě ano. Sama jste maminkou šestiletého Jonáška – jak se vám daří propojovat život herečky a matky?
Nic mě tak „nevychovalo“ jako mateřství. Být máma je pro mě objevná, dobrodružná, občas strastiplná cesta především k sobě samé. Jsem za ni svému synovi velmi vděčná. A tak jak on zatím nijak „neprožívá“ moji profesi herečky, učím se to od něj a snažím se nehrát roli matky, roli herečky ani žádné další, ale tak nějak být sama sebou řekněme „životem napříč“.
Za pár dnů má premiéru inscenace Konec masopustu, kde hrajete roli Věry. Je to bohatá a mnohovrstevnatá hra, jak jste si ji pro sebe objevovala?
Jednoznačně skrz výklad a konkrétní přístup Martina Františáka. Těšila jsem se na práci s režisérem tak silné inscenace, jakou pro mě byla Její pastorkyňa, mám ji v paměti jako „symfonii“, kde měla každá nota své přesné místo. A zazněla čistě. Jelikož se na jevišti emoce nedemonstrovaly, mohla jsem v hledišti intenzivně prožívat své vlastní, nikoli je jen pasivně pozorovat. Přála bych si, aby se u Masopustu podařilo něco obdobného. Výsledek – hotová inscenace – je samozřejmě důležitý, ale proces zkoušení, ty dva intenzivní měsíce, je pro mě nakonec to nejzásadnější. Zkoušení Konce masopustu mi dává velký smysl. A taky (tu zmiňovanou) radost z práce.
