ROZHOVOROkolo divadla se motám odmalička
Barbora Hančilová
Marek Adamczyk s Hanou Maciuchovou v titulních rolích
komedie Harold a Maude, r. Juraj Deák, 2018
Marek Adamczyk je členem souboru Divadla na Vinohradech od začátku sezony 2017/2018. Tento mladý herec už má za sebou angažmá v Divadle J. K. Tyla v Plzni a vidět jste ho mohli i v televizních seriálech (Dabing street, Specialisté, Svět pod hlavou) a filmech (Zloději zelených koní, Hany nebo Lidice).
V Divadle na Vinohradech ztvárnil postavu Ezekiela Cheevera v inscenaci Čarodějky ze Salemu, ujal se role Notáře v inscenaci Škola žen a naposledy se na vinohradském jevišti představil v titulní roli Harolda v inscenaci Harold a Maude, kde stanul po boku Hany Maciuchové.
Máš za sebou premiéru neobvyklé romantické komedie Harold a Maude, ve které jsi nastudoval titulní mužskou roli. Haroldovi je ve hře osmnáct let, Maude osmdesát. Co je pro tebe katalyzátorem jejich zvláštního vztahu?
Harold i Maude jsou oba lidé, kteří se snaží žít autenticky svůj život, ačkoli to mnohdy znamená, že se na ně jejich okolí kouká skrz prsty. Žít autenticky totiž často může znamenat žít navzdory společenským normám a konvencím. Taková touha dokáže spojovat lidi napříč generacemi, protože co jiného je ten takzvaný generační rozdíl než další společenská konvence?
Roli Maude v inscenaci Divadla na Vinohradech ztvárňuje Hana Maciuchová. Jak se ti se zkušenější kolegyní pracovalo?
Skvěle. Jak říkáš, paní Maciuchová je velice zkušená herečka, a navíc nesmírně vitální žena. Prošli jsme spolu celým zkoušením harmonicky a s velkým zapálením. Doufám, že to je na výsledku vidět.
Marek jako Ezekiel Cheever s Terezou Terberovou (Mary Warrenová)
v inscenaci Čarodějky ze Salemu, r. Juraj Deák, 2017Maude ukazuje Haroldovi, jak žít v daném okamžiku, nevázat se na materiální svět. Její postava je silně ovlivněna myšlenkami hippie kultury a východním náboženstvím. Ve hře zazní věta „nestavte zdi, ale mosty“. Myslíš, že je tohle vidění světa stále aktuální?
Řekl bych, že tyhle dvě myšlenky jsou spolu trochu v rozporu. Jak může člověk stavět mosty, když se přestane zajímat o cihly? Nevázat se na materiální svět a rozplynout se v okamžiku je sice krásná představa, ale nelze podle ní žít. I od Maude je to na Harolda tak trochu reklamní trik. Vždyť ona sama má hluboký vztah ke světu v celé jeho šíři. Vzpomíná na minulost, má strach z budoucnosti a obklopuje se předměty, se kterými je svázána svým životním příběhem. Ale všechno to dělá mimochodem, jako by o nic nešlo. Myslím, že její skutečné poselství je, že se lidé nemají brát tak vážně. To je dobrý lék na sobectví a nejlepší malta do každého „mostu“.
Nedávno jsi začal zkoušet Topolův Konec masopustu. Oslovila tě tato hra?
Mám k té hře velmi osobní vztah, vždyť můj dědeček tomu dílu sám pomáhal na svět! O to víc jsem byl na rozpacích, když jsem si ji poprvé přečetl, a měl jsem pocit, že s ní vůbec nedokážu souznít. Připadala mi příliš básnická, možná i trochu stará. Po několika týdnech zkoušení se ale leccos změnilo. Za mohutného přispění Martina Františáka jsme začali hru postupně rozkrývat a já jsem konečně pochopil, jak výjimečný text to je. Kolik vrstev v sobě ukrývá a jak úrodnou půdu inscenátorům poskytuje. Teď už se jen těším, až po prázdninách vzklíčí to, co jsme do ní v červnu zasadili.
Máš za sebou angažmá v Divadle J. K. Tyla v Plzni, kde jsi hrál jak na velké, tak na malé scéně. Která z rolí tě nejvíc zaujala?
Docela často se vracím v myšlenkách k jedné z prvních rolí, které jsem tam hrál. Bylo to ve hře Ošklivec. Hrál jsem tam hrozně ošklivého člověka, který se pomocí moderní medicíny stane ze dne na den krásným. Ta hra velmi vtipně zkoumá téma lidské identity a to, jak o ni člověk může z povrchních důvodů přijít. Vzpomenu si na to vždycky, když nahrávám fotku na Instagram.
Baví tě hrát i na malé scéně? Láká tě v Divadle na Vinohradech i Studiová scéna?
Mám malé scény rád. Na všechno je tam hezky vidět. Docela jsem si užil tu, kterou jsme měli v Plzni, a na tu vinohradskou bych se chtěl také ještě podívat.
Jsi z divadelnického rodu. Tatínek učil na DAMU, dědeček byl slavný dramaturg Karel Kraus. Byl jsi v divadle odmalička? Nebo ses k „řemeslu“ dostal oklikou?
Odmalička jsem se okolo divadla motal, ale nemyslel jsem si, že ho budu dělat profesionálně. Spíš jsem si myslel, že se oklikou okolo divadla dostanu k něčemu ještě úplně jinému. Zatím to tak nevypadá. Když člověk kouká příliš daleko do budoucnosti, tak se často splete. Každopádně děda i táta jsou pro mě velkým zdrojem inspirace.
Máš zkušenosti i s filmem a seriály. Jak moc se pro tebe liší příprava na natáčení a na zkoušky v divadle?
Je to velký rozdíl. Někde jsem četl takové dobré přirovnání – že divadlo je jako kaligrafická malba. Každý pohyb máte dopředu zmapovaný a připravený, ale když už začnete, nemůžete se zastavit a něco opravit. Na konci máte dokonané dílo se všemi nepřesnostmi a odchylkami. Natáčení je něco jiného. Musí se to udělat jednou, ale perfektně. A tomu odpovídá i způsob přípravy. Všechno úsilí směřuje k tomu jedinému finálnímu tvaru. Vše ostatní už je pak otázka konkrétní role a podmínek, za kterých vzniká. Často ale pracujete nadoraz, protože na všechno je málo času. Divadlo je v tomhle o něco komfortnější.
