VINOHRADSKÉ UDÁLOSTIPředstavení, které ohromilo Prahu
Olga Scheinpflugová (Soňa) v inscenaci Zločin a trestHana Nováková
Mezi největší tvůrčí vítězství v historii Divadla na Vinohradech patří inscenace dvojdílné dramatizace Dostojevského Zločinu a trestu, která byla uvedena v roce 1928. „Provedení Zločinu a trestu, jak je uskutečnili na Vinohradech, znamená nejen jedno z nejkrásnějších vítězství, jichž kdy dobyl vinohradský soubor, nýbrž i jedno z vrcholných děl českého divadelnictví,“ napsal tehdy přední český kritik Miroslav Rutte. Podle něj „to nebylo už divadlo, ale život, řítící se kamsi do propasti, zvířecí úzkost duše, pobíhající v ohnivém kruhu a pronásledované svými běsy, zkřivený posměšek zla, horečný sen, zápach rozkladu – a nakonec úsměv nebeské lásky a člověk padající na kolena před řádem Božím“.
Inscenaci nastudoval režisér Jan Bor, který byl zároveň i autorem této vysoce ceněné dramatizace. Bor byl v době premiéry jednačtyřicetiletý doktor filozofie, měl za sebou zkušenost s německým divadlem i asistování pokrokovému režisérovi Františku Zavřelovi, a především působení v roli dramaturga a režiséra ve Švandově divadle, kde na sebe upozornil svými cykly komorních her. Na Vinohradech získal angažmá v roce 1924. V roce 1930 bude jmenován do funkce uměleckého šéfa – kterou ale de facto začne suplovat už o dva roky dříve po odchodu Jaroslava Kvapila – a v roce 1939 z Vinohrad nakonec odejde na místo šéfa činohry Národního divadla.
Právě inscenace Zločinu a trestu zůstane bezesporu jedním z vrcholů Borovy éry, jak potvrzují nejen kritické ohlasy, ale i divácký zájem: inscenace dosáhla 37 repríz. To je počet na svou dobu velmi úctyhodný – obzvlášť uvážíme-li, že se jedná o vážný titul a že každé jeho představení se odehrávalo ve dvou částech. Už tím se ostatně inscenace vymykala z běžné divadelní praxe: herci museli nastudovat vlastně dvě hry současně, které pak měly premiéru ve dvou po sobě jdoucích večerech.
Látka se vzácně sešla s Borovým estetickým cítěním: jak píše v režisérově portrétu teatroložka Ludmila Kopáčová, jeho inscenace vždy působily jako velká plátna, podtrhoval dramatičnost situací, které tak měly „ducha velkých olejů, plných až osudového šerosvitu. Osudovost byla vůbec Borovou doménou, osudovost sporu běsa s andělem v lidské duši.“ Dostojevského proto „dramatizoval i inscenoval přímo s vášní“.
Zdeněk Štěpánek jako Raskolnikov v inscenaci Zločin a trestInscenaci budoval především na výkonech herců samotných. Obsadil takové opory vinohradského ansámblu, jako byli Olga Scheinpflugová, Bohuš Zakopal, Karel Vávra, Anna Iblová – a především Zdeněk Štěpánek v roli Raskolnikova. Dá se říci, že ve Štěpánkovi Bor našel přímo „svého“ herce, na kterém mohl stavět velkou část repertoáru a v případě Zločinu a trestu ho učinit prakticky rovnocenným partnerem v tvůrčím dialogu. „Co nocí jsme prochodili s Borem ulicemi v debatách, vášnivých sporech i souhlasných, nadšených představách! Neudělali jsme krok bez sebe, byla to dokonalá spolupráce režiséra s hercem,“ vzpomíná Štěpánek na období zkoušení. A právě jeho mimořádně hluboký prožitek témat hry učinil i z inscenace jako celku skutečnou událost; představitelka Soni Olga Scheinpflugová například vzpomíná, jak měl dlaně „zpocené úzkostí, jako by zabil člověka ne v knize z minulého století, ale v životě a před hodinou“. Kromě herců byl ale režisérovi cenným spolupracovníkem také autor scény a kostýmů, architekt a výtvarník Vlastislav Hofman, který se mimochodem Zločinem a trestem zabýval už v minulosti, když pořídil cyklus portrétů postav tohoto románu.
Borova éra s sebou přinesla také řadu problémů: právě on musel divadlu pomoci projít těžkým obdobím finanční krize. V této době získávají Vinohrady pobočnou scénu, Komorní divadlo, a provoz na dvou scénách velmi zatěžuje síly souboru. Právě za repertoár Komorního divadla, který čítá především lehčí komedie a bude obsahovat i několik operet, bude Bor vystaven nejostřejší kritice. To ale nic neubírá jeho uměleckým úspěchům, mezi které se vedle Zločinu a trestu v dalších letech zařadí i další vlastní dramatizace Dostojevského románů Bratři Karamazovi a Idiot, ale třeba také Shakespearův Richard III., jímž na jaře 1934 otevřeně varuje před nacistickou hrozbou.
