TŘI OTÁZKY (A JEDNA NAVÍC)pro doc. Janu Hanušovou,choreografku, která se pohybovou spoluprací podílí na inscenaci Sňatky z rozumu
Jan Vedral
Hýbat se přece umí každý. Proč tedy potřebují herci pohybovou spolupráci?
Opravdu, každý se umí nějak hýbat. Vycházejme z toho, že profesionální herec o svém těle něco ví a ovládá řeč těla. Choreograf je tlumočník, spojka mezi představou režiséra a invencí takového herce. Pomáhá najít nejlepší způsob, jak se pohybem na jevišti vyjádřit. Pohybově školený herec nabízí to, v čem si je jistý a cítí se dobře, choreograf nezřídka tyto jistoty nabourává, nabízí jiná řešení. Občas se tomu říká tvorba. Já sama se nejraději účastním procesu, kdy jsou herci obeznámeni s pohybovými dobovými konotacemi postavy a vědomě je porušují ve jménu osobitého pojetí role.
Na jaké tradice při výuce herců na DAMU se svými kolegy v kabinetu pohybové výchovy navazuješ?
Tradice pohybové výchovy na DAMU byla založena paní Jarmilou Kröschlovou. Ona a její spolupracovníci vytvořili první schéma pohybové výchovy herců (a režisérů), a to na velmi moderním přístupu a v úzké spolupráci s pedagogy režie a herectví. Toto nesporně šťastné schéma se postupem let obměňovalo. Struktura zůstala, metodika se měnila také v souvislosti s realitou divadelní praxe. Většina pedagogů pohybu na DAMU spolupracuje s vynikajícími režiséry a pak přirozeně dochází k tomu, že jejich metoda prochází neustálým „upgradem“. Na DAMU jsem potkala Evu Kröschlovou a Karla Bednáře. Tito dva přístupem, zkušeností a naturelem kontrastní pohybáři ovlivnili několik generací herců. Oba zásadně určili můj pohled na pohyb vůbec. A také krátká, ale zásadní setkání s Frankem Towenem a Pavlem Šmokem. U Pavla Šmoka jsem se poprvé potkala s humorem v tanci, zasáhl mě jeho osvěžující pohled na baletní, absolutně striktní taneční vyjádření. Tenkrát, jako studentka konzervatoře, jsem pochopila, jak těžké je dělat humor. Towenovy lekce stepu a swingu rozkolísaly moje přesvědčení, že jsem zrozena ke kariéře labutě.
Ve Sňatcích z rozumu se potkáváme s českou společností devatenáctého století, s lidmi, kteří se z venkovanů – sedláků a řemeslníků – proměnili za svého života v měšťáky a podnikatele. Jaké nároky to klade na pohyb herců, kteří musí projít obloukem třiceti let vývoje postav?
Ve Sňatcích se vlastně odráží náplň prvních dvou semestrů tance na DAMU. Český lidový tanec, kterým se začíná, učí studenty, kdo jsme, odkud pocházejí naše tradice, jak se vyjadřovali lidé na venkově pohybem a zpěvem, jaké rituály provázely jejich život. V druhém semestru se taneční vyjádření kultivuje a posouvá do salonních tanců 19. století. Taneční vzdělání se stává společenskou nutností určité třídy. Kromě tanečních kroků seznamujeme studenty se souvislostmi, s politickou situací a společenskými normami, učíme dobové chování, zacházení s kostýmem.
Je známo, že jste se s tvým partnerem, hercem a režisérem Mirkem Hanušem, brali, až když vaše děti vyrostly. Jaký je tvůj vztah ke sňatkům obecně a k těm z rozumu konkrétně?
S Mirkem jsem se seznámila na DAMU a později dělala první choreografie v jeho inscenaci na Kladně. Pak v Plzni, v ABC, ve Studiu DVA, v Divadle v Dlouhé… Jak šel život a přicházely děti, nebyl čas a ani potřeba sňatku. Bylo nám dobře tak. Sňatek z rozumu to určitě nebyl, bylo to romantické a spontánní. Tři naše děti nám šly za družičky. Proti sňatkům z rozumu nic nemám, je to jeden ze silných impulzů. Ambice někoho vlastnit na papíře, nést jeho jméno a mít k tomu dobrý racionální důvod. Já mám ráda spontaneitu, radost a volnost.
