ROZHOVORNikdy neříkej nikdy...
Markéta Frösslová jako Taťana Jakovlevna Borodinová,
S. Mrożek: Láska na Krymu, r. Juraj Deák, 2014
Barbora Hančilová
Markéta Frösslová v Divadle na Vinohradech právě zkouší s režisérem Radovanem Lipusem inscenaci Sňatky z rozumu. Můžete ji vidět v inscenacích Zkrocení zlé ženy a Hodinový hoteliér. Kromě herectví se věnuje také tanci a životní roli čerstvé maminky.
Do Divadla na Vinohradech jsi přišla z Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde jsi také hrála na velké scéně. Jak se ti po škole začínalo na velkém jevišti?
Do Plzně jsem nastoupila na záskok do Julie, což byla vlastně první velká role hned po škole a na záskok poměrně složitá. Ale i to mělo svá plus. Neměla jsem sice příliš prostoru si roli pořádně osahat, ale dostala jsem k dispozici záznam, který mi velmi pomohl, a v neposlední řadě byli skvělí všichni kolegové, kteří mě velmi podrželi. Šok nicméně přesto přišel, a to když se zvedla ta obrovská opona a přede mnou byl plný sál Divadla J. K. Tyla a čekal, co ze mě vypadne. Úplně se mi tehdy zatajil dech a pochopila jsem, že tohle je pro mě něco naprosto nového, neznámého a že mi to, k mému údivu, hrozně voní. Byl to krásný pocit. Opojný. Do té doby jsem si sama sebe na velkém jevišti ani nepředstavovala... No, nikdy neříkej nikdy! Čili příchod na velké vinohradské jeviště už nebyl takový šok.
Jaká byla první role, kterou jsi zkoušela v Divadle na Vinohradech?
Ještě jako host jsem tu nazkoušela roli Cvici v Nesnesitelných svatbách. První role v angažmá pak byla v komorní inscenaci Hodinový hoteliér.
Hodinového hoteliéra režíroval Ivan Rajmont. Je to jeho poslední inscenace, kterou může divák v Praze vidět (v roce 2015 zemřel). Jak se ti s touto režijní legendou pracovalo?
Pracovalo se mi pěkně, bylo to setkání s pro mě dosud nepoznaným režijním přístupem. Popravdě jsem měla dopředu trochu respekt, protože jsem věděla, že Ivan umí být náročný, a taky byl, ale i tak jsem si to moc užila. Pracovala jsem s ním jenom jednou, takže bych to nerada paušalizovala, ale jak jsem ho měla možnost poznat, troufnu si tvrdit, že miloval a potřeboval na jevišti pravdu. Jakmile tomu nevěřil, dokázal měnit herci motivace zprava doleva, a tím ho také pěkně zamotat a přivést k šílenství. Ale to už k němu tak nějak patřilo. Nicméně abych byla upřímná, chvíli jsme hledali společnou řeč, ale pak jsme si jednoduše začali navzájem věřit a tak i zkoušet. Pomohlo mi i pozorování starších kolegů, Oldy Vlacha a Jarouška Satoranského, jejich samozřejmá existence na jevišti je velmi inspirativní.
Na velkém jevišti Divadla na Vinohradech jsi hrála také v Lásce na Krymu a Nepříteli lidu a diváci tě můžou stále vidět ve Zkrocení zlé ženy jako Biancu. Teď připravuješ Sňatky z rozumu. Která z rolí, se kterými ses tu zatím setkala, je tvá nejoblíbenější?
Má nejoblíbenější role je právě Zuzi v Hoteliérovi a velmi mě bavilo zkoušení Lásky na Krymu. A troufám si tvrdit, že nejenom mě, ale tak nějak všechny zúčastněné. Navíc jsem poprvé pracovala s Ivanem Řezáčem, a za to jsem moc vděčná. S Ivanem mám na jevišti radost.
Markéta Frösslová jako Zuzi, s Odřichem Vlachem (Fána)
a Jaroslavem Satoranským (Hanzl), P. Landovský: Hodinový hoteliér,
r. Ivan Rajmont, 2014Co tě nejvíc zajímá na Sňatcích z rozumu, které teď zkoušíš?
Asi vyobrazení české nátury. Je tam zároveň ukázán náš vztah k Němcům, Rakušanům, Maďarům a jejich vliv na náš vývoj. Zajímavé je, že je to vlastně pořád dost stejné. Z hereckého hlediska poznávám novou divadelní formu; tím, že jde o dramatizaci, je to vyprávěno výraznou zkratkou, písněmi i tanci, abychom divákům předali co nejvíce.
Ty se právě tancem zabýváš. Inscenace Jezdci Lenky Vagnerové, ve které účinkuješ, je velmi úspěšná, dostala cenu...
Ano, dostali jsme cenu v rámci Tance Praha. Potom jsme byli s inscenací na festivalu Fringe v Edinburghu, kde jsme byli velmi dobře hodnoceni. Aktuálně je Lenka nominována za choreografii nové inscenace Amazonky, kterou jsme nazkoušeli nedávno v divadle La Fabrika, a tanečnice Fanny Barrouquére je za ni nominována na Thálii. Což je skvělé.
Pro mě je tanec krásné spojení hudby, kterou miluju, a pohybu. Lenčiny inscenace jsou velice fyzické, boří taneční klišé a propojují pohyb, herectví a performerství vůbec. Zkoušení s Lenkou je vyloženě tvůrčí práce, a to zejména proto, že tam není text ani předem jasná osnova, o kterou bychom se mohli opřít. Lenka má na začátku vždy jasnou vizi a konkrétní téma, ale pak hodně vychází z lidí, se kterými pracuje. Což je taky důvod, proč tam můžu být i jako netanečnice. Pokud ji někdo svou energií a svým pohybovým projevem zaujme, tak z něj umí dostat opravdu nevídané.
A nacházíš tam nějaké styčné body s činoherním herectvím?
Určitě ano. Hlavně si myslím, že je to pro herce velmi přínosný průběh práce, protože učí větší improvizaci, nebát se na zkouškách sebou takzvaně „třískat o zem“, „trhat kulisy“. Proces zkoušení je velmi důležitý, protože při představení už pak kolikrát nemáte odvahu ani prostor něco změnit. Navíc já jsem ten typ, který má tu tendenci se na jevišti kontrolovat, myslím teď to jestřábí oko někde nade mnou, a v kombinaci s hudbou a tancem sebekontrolu ztrácím; míň vnímám, že jsem na jevišti, a víc jen jsem.
Před více než rokem se z tebe stala maminka. Jak zatím zvládáš kombinovat herectví a mateřství?
To mi asi řekne syn za pár let sám. Někdy to zvládám trochu ztuha, protože mám pocit, že s ním nejsem dost. Přitom jsou určitě lidi, kteří musí být v práci mnohem víc. Ale stejně, když se mi to zrovna časově nešťastně nakombinovalo, říkala jsem si, že jsem možná měla být ještě chvíli doma. Ale snažím se to dělat, jak nejlíp dovedu. A mám skvělého partnera; tatínek funguje na tisíc padesát procent. Tak myslím, že jsme povedená trojka…
