NA JEVIŠTIJejí pastorkyňa: hra, která zasahuje duši
Gabriela PreissováDivácký ohlas na představení Její pastorkyně 3. 3. 2018
Pěkný večer do Divadla na Vinohradech!
Nepatřím k lidem, kteří často píší recenze ani stížnosti a vlastně ani písemná poděkování.
V tomto případě však ráda udělám výjimku a chci velmi poděkovat za úžasný sobotní zážitek, který jsme prožili díky vašemu představení dramatu „Její pastorkyňa“.
Po první části hry jsem si říkala něco ve smyslu „… to je tedy síla, co ještě silnějšího může přijít ve druhé polovině?“ No, a přišlo…
Takto silný příběh se strhujícím závěrem, plný všech druhů emocí, lásky, bolesti, utrpení, odhodlání, moudrosti, slabosti, zloby i hlouposti, poukazující zároveň na sílu a nesmyslnost lidských předsudků a „zažitých zvyků“, se určitě svým způsobem dotýká všech generací. K tomu všemu pak v momentě, když už si myslíte, že nemůže být hůř, vás pomyslně „dorazí“ nečekaně lidský, láskyplný a smířený závěr.
Po představení, které téměř všichni v hledišti ocenili potleskem vestoje, jsem ještě nějakou chvíli nemohla ani mluvit, tak jsem byla plná emocí.
Děkuji tedy ještě jednou za tento zážitek a úžasný výkon všech herců. V první řadě za provedení Kostelničky paní Dagmar Havlové, samozřejmě skvělé Terezce Terberové, která exceluje v roli Jenůfy, Tomášovi Dastlíkovi a celému týmu.
Děkuji. Janina Šlemínová
Její pastorkyni, počítanou mezi desítku vůbec nejlepších českých her, napsala Preissová jako osmadvacetiletá. Měla za sebou zatím jen povídky, publikované v časopisech, do psaní Její pastorkyně se pustila povzbuzena úspěchem své předchozí hry, Gazdiny roby, kterou do dramatické formy přepracovala z vlastní povídky. Děj „Pastorkyně“ inspirovaly skutečné příběhy mladých žen z moravského venkova. „Moje drama je nejhlubší a nejčastější, jež jsem v lidu našla,“ napsala o své hře. „Není příjemné posluchačstvu jako Gazdina roba, ale je hlubší, dramatičtější…“a Do své hry vložila autorka „kus své duše“, o čemž svědčí mimo jiné i to, že cestou z pražské premiéry (listopad 1890) omdlela ve vlaku „fyzickými útrapami spojenými s duševním rozčilením“, jak sama napsala. Po premiéře vypukl poprask – kritika autorce vytýkala, že svou hrou znevažuje ducha venkovské pospolitosti, která měla ve své zidealizované podobě sloužit jako protipól „hříšného velkoměsta“. Gabriela ale dobře věděla, že představa venkovské idyly je často jen iluzí, a výpady zejména od respektuhodných kulturních ikon té doby ji zasáhly. „Hra ukazuje spíše k peru mladého literárního bouřliváka než k peru ženskému,“ napsal například Jaroslav Vrchlický, výhrady měla i E. Krásnohorská a pravděpodobně i T. G. Masaryk.
Tomáš Dastlík (Števa), Dagmar Havlová Veškrnová (Kostelnička)
a Tereza Terberová (Jenůfa) v dramatu Její pastorkyňaReakce kritiků vedla (vedle dalších peripetií) Preissovou k rozhodnutí se od literatury částečně odvrátit, později se vrátila k povídkové tvorbě. „Nač je mi to s napínáním a přepínáním ducha si ubírat zdraví – to je krušná sláva… Šiju Mitrušovi druhé prádlo a šatky, peču cukrovinky a hraju na klavír – samé, věř, blahonosné věci,“ napsala v dopise.
Čas dávno odnesl břitká slova kritiků a potvrdil to, co je na této hře nejcennější – Preissové se podařilo nejen vytvořit silný příběh, ale hlavně dokázala zachytit prazákladní nadčasová témata lidské existence, která se hluboce týkají a dotýkají každého z nás bez ohledu na „dobové kulisy“. Proto jde tento příběh „až na dřeň kosti“ – jak o tom pěkně píše v dopise uvedeném v úvodu divačka Janina – a proto bude jistě stejně zasahující i pro další generace diváků.
Vinohradskou inscenaci nastudoval moravský režisér Martin Františák, muž s velkým smyslem pro archetypy, a díky vynikajícím výkonům všech herců (i oni vložili do svých postav „kousek své duše“) vznikla neobyčejná inscenace, která rozhodně stojí za vidění. Přijďte!
- zp -
