VINOHRADSKÉ UDÁLOSTI110 vinohradských osobností
Ke 110. výročí otevření Divadla na Vinohradech připravil herec a spisovatel Jiří Žák knihu 110 vinohradských osobností, které tvořily historii divadla. Kniha byla pokřtěna na Slavnostním večeru 25. listopadu 2017. Na ukázku vybíráme část medailonku výrazného herce, který na Vinohradech vytvořil řadu velkých rolí a jehož jistě znají i příznivci starších českých filmů – Zdeňka Štěpánka.
Zdeněk Štěpánek
*22. 9. 1896 Tvoršovice u Benešova, † 20. 6. 1968 Praha
Český herec, dramatik, režisér a scenárista
Vystudoval hospodářskou školu v Rakovníku a poté pracoval na statku v Josefově, těsně před vypuknutím první světové války utekl k divadlu a hrál u kočovných společností. V roce 1915 vstoupil jako dobrovolník do rakouské armády a zúčastnil se bojů na východní frontě, kde byl zraněn a zajat. V zajetí mohl hrát v českém krajanském ochotnickém divadle v Kyjevě a v roce 1918 se stal členem Divadla československé armády, které putovalo spolu se zbytkem armády po transsibiřské magistrále.
Po návratu do Prahy se stýkal s bohémskou společností, účinkoval v nejrůznějších inscenacích a na rok se stal členem kladenského divadla. V roce 1921 mu K. H. Hilar spolu s tehdejším ředitelem Vinohradského divadla nabídli angažmá.
Pro Štěpánka to nebylo první setkání s tímto divadlem, v předchozích měsících tu pohostinsky hrál malé postavy, ale tohle bylo přece jen něco jiného. „Zpočátku šlo všechno dobře, brzy jsem však poznal, že naprosto neumím zkoušet,“ vzpomínal na své první kroky na Vinohradech ve své knize Herec. První větší rolí byla postava Nikoly ve hře Petara Petroviče Liják, kterou zkoušel režisér Václav Vydra. Přes počáteční peripetie dopadla nakonec premiéra i kritiky dobře.
Zdeněk Štěpánek jako Raskolnikov,
F. M. Dostojevskij: Zločin a trest, r. Jan Bor, 1928Vinohradské divadlo se v tu dobu ocitlo na pomyslné křižovatce. Po odchodu Hilara se na scéně začaly uplatňovat nové umělecké směry jako expresionismus a kubismus, s čímž se těžko vyrovnávali nejen diváci, ale i někteří herci.
S Hilarem odešel do Národního i herec Bedřich Karen, a Štěpánek ho musel zaskakovat ve všech jeho rolích. „Vše šlo ráz na ráz, že se člověk nestačil ani ohlédnout. Někdy se mě zmocňoval pocit, že nejsem zcela při smyslech, že hraju jako v transu, jako opilý…“
S příchodem Jaroslava Kvapila se ale všechno změnilo. Spolu se scénografem Josefem Wenigem nastudoval Kvapil Shakespearovo drama Troilus a Kressida. Představení se stalo legendou, Zdeněk Štěpánek v něm hrál Priama a po boku mu stál výkvět tehdejší vinohradské scény – Zdeňka Baldová, Václav Vydra, Jaroslav Vojta, Helena Friedlová, František Smolík. Další Kvapilovou láskou byl Alois Jirásek, jehož hry rád inscenoval. Platilo to i o Lucerně, v níž Štěpánek zazářil jako mlynář. Velký zlom znamenalo pro Zdeňka setkání s Karlem Čapkem, jehož první vinohradskou režií byla Zeyerova Stará historie.
Těch třináct let, po která Štěpánek na Vinohradech zůstal, poznamenal svou hereckou genialitou. Skvělý byl jako Raskolnikov v Borově dramatizaci Dostojevského románu Zločin a trest, jako Franci v Langerově Periferii, Francek v Maryše bratří Mrštíků. Nezapomenutelný byl jeho Hamlet, kterého v roce 1927 nastudoval Kvapil s Helenou Friedlovou jako Ofélií. Na Vinohradech hráli i čtyři Štěpánkovy hry (dvě napsal s Bedřichem Vrbským, a jednu si dokonce sám režíroval). S vinohradským jevištěm se Štěpánek rozloučil rolí d’Artagnana v Nezvalově dramatizaci Tří mušketýrů.
Když v roce 1934 mířil do Národního divadla, odcházel v něm jeden z nejtalentovanějších herců, jaké Vinohradské divadlo poznalo.
- red -
