Eduard Pražský, Marta Májová, Karel Hugo Hilar a Václav Vydra st.
při premiéře Gidova Krále Kandaula, 1913
Roku 2014 díky finanční sbírce soubor DnV adoptoval hrob K. H. Hilara a Z. Baldové na Vinohradských hřbitovech. Pozoruhodný monument připomíná dvě vynikající osobnosti českého meziválečného umění, které stály nejen v centru zápasů o estetiku scénického umění, ale také (kvůli tomu) českou společností otřásajících skandálů.
Karlu Hugovi Hilarovi (vlastním jménem Karel Bakule, 1885–1935) vděčí celé české divadlo za prosazení divadelní režie jako jedinečného tvůrčího oboru. F. Tetauer už ve 30. letech konstatoval, že Hilar u nás jako první „vede režii jako samostatný, ostatním nadřazený umělecký výkon, na rozdíl od dřívějšího aranžmá a herecké improvizace“. A J. Träger v 60. letech vzpomíná na „uměleckou převratnost Hilarových inscenací“ vytvořených na Vinohradech v letech 1914–1920, ve kterých „rodil se nový herecký projev, dynamický a odpovídající vzrušenému ovzduší válečného prostředí úderným rytmem a vnitřním vypětím“. Hilar je právem považován ve svém vinohradském období za objevitele a nositele českého scénického expresionismu.
Vinohradské divadlo pak Hilarovi vděčí jednak za to, že jeho činohru jako průkopnická osobnost divadelní režie vyvedl z provozování měšťanského divadla do sféry tvorby moderního „divadla režírovaného herce“, ale i za to, že pro tuto činohru vybojoval celý divadelní dům, který dosud sdílela s operou a operetou. Vinohradské divadlo je od té doby největším specializovaným činoherním domem v republice.
Stalo se to v srpnu a září roku 1919 během nepřehledných divadelních událostí, kterým se zvyklo říkat „Vinohradská stávka“. Byl to krutý vnitrodivadelní souboj, který na čas proti sobě postavil české literáty a české hudebníky.
Hlavní hvězdou vinohradského operetního souboru byla Božena Durasová, která se později úspěšně uplatnila i v činohře.Protagonisty byli druhý ředitel Městského divadla na Královských Vinohradech dr. František Fuksa, šéf zpěvohry Otakar Ostrčil a K. H. Hilar. Hilara angažoval roku 1910 Štech jako tajemníka divadla a lektora, Fuksa z Hilara učinil dramaturga a po jeho prvních samostatných režiích také roku 1914 šéfa činohry. Při vzniku Československé republiky je již vinohradská činohra důstojným konkurentem činohře Národního divadla a sen budovatelů Vinohrad o vzniku „druhého Národního divadla“ se díky Hilarovi a jeho ansámblu (např. Vydra, Dostalová, Baldová, Zakopal, Iblová, Tůma, Ptáková, Hlavatý, Štěpánek a další)
naplno uskuteční. Dvě velké činohry schopné rozvíjet jedinečné tvůrčí programy se staly hybným prvkem divadelnictví hlavního města nového státu i celé československé kultury.
Z Národního divadla jsou odvozeny nejen kulturní ambice, ale také nešťastné uspořádání vícesouborového divadla. Od samých začátků působí divadlu provozní a finanční potíže soužití činohry, opery a operety v jedné budově. Hilar vzpomíná: „Již na jaře roku 1919 zabývala se správa Městského divadla plánem rozděliti svou činnost a opatřiti zpěvohře samostatnou budovu (…), aby možností denního zaměstnání ensemblu divadla bylo lze opatřiti zdroj příjmů, kterých nebylo možno ani zvyšováním vstupného získati z budovy Městského divadla.“ Jednalo se zejména o operetní produkce, které měly být hrány v Pištěkově aréně.
Osudného 21. srpna 1919 byla, jak píše Venkov: „předložena personálu operety, opery a technickému smlouva, ve které se praví, že činohra a opereta musí býti od sebe odloučeny jak místně, tak správou a družstvem“. Šlo tedy fakticky i právně o „rozvod od managementu i jeviště“, který „až na personál činoherní všichni odepřeli. Následkem toho vypukla stávka. Původně bylo ustanoveno, že v neděli se bude hráti opereta, poněvadž však nebyl k tomu personál, bylo rozhodnuto, že místo toho sehrána bude Svobodova činohra Poslední muž. (…) Činoherci sami upravovali kulisy a nábytek, obstarali funkci biletářů a fungovali v šatnách, čímž se ovšem představení velice protáhlo. Obecenstvo celé věci nerozumělo a žádalo lístky nazpět.“
Jako by zdi tehdy sotva čtvrtstoleté vinohradské budovy připomenuly vyhánění ředitele Šuberta, sejde se „veškeré členstvo: dirigenti, sólisté opery a operety, operního sboru, orchestru a technického personálu na plenární schůzi konané 22. srpna“ a hlasováním zakáže Hilarovi vstup do divadla. Důvody slíbí uvést později, ale den nato je ve svém prohlášení odhalí sám Hilar: „Inscenovali hnusnou, na rozeštvané davy vypočtenou komedii, lživě mne obvinivše z defraudací peněz, nábytku, koberců, zlatého náčiní atd.“ Správní výbor vyzve stávkující, aby nařčení proti Hilarovi doložili, a když se ničeho nedočká, potvrdí Hilara ve funkci „místoředitele“. V prohlášení je řeč o „fyzickém násilí“ proti Hilarovi a o „teroru, který jest způsobilý, aby celý veřejný život rozvrátil“. Herci činohry Hilara podpoří, stejně tak kritik J. Vodák, naopak za zpěvohru vedenou Ostrčilem se postaví ve veřejném prohlášení přední skladatelé –
V. Novák, J. Suk, J. B. Foerster. „Vyloučené členstvo Vinohradského divadla“ se otevřeným dopisem obrátí na vládu Československé republiky s prosbou, „aby se nás ujala a nařídila, abychom do té doby, než nám bude opatřena možnost jiné existence, přijati byli zpět do Vinohradského divadla“.
Záměr se i přes odpor uskuteční. Můžeme to interpretovat jako výsledek kulturní zralosti společnosti, která dala přednost umění a tvorbě před „showbyznysem“, reprezentovaným německými operetami obsazenými tehdejšími hvězdami (Durasová, Faltys, Menšík), ale také jako vítězství pragmatické, ekonomicko-provozní úvahy.
Vítězný Hilar si však jednosouborového divadla, které vybojoval, dlouho neužil. Už roku 1920 odchází vést činohru Národního divadla.
