Hra Františka Langera Periferie patří k nejslavnějším titulům z pomyslného zlatého fondu Divadla na Vinohradech. Pro naše divadlo ji napsal spisovatel, lékař, příslušník Československých legií a šéflékař jejich 1. pluku, po válce důstojník Československé armády, před první světovou válkou člen anarchistické bohémy, po ní jeden z nejvýznamnějších Čapkových Pátečníků a přítel prezidenta Masaryka, plukovník MUDr. František Langer. Periferie v režii tehdejšího uměleckého šéfa Jaroslava Kvapila a ve scéně Josefa Čapka, s Mílou Pačovou jako Annou a Zdeňkem Štěpánkem jako Francim, měla premiéru 26. února 1925 a dočkala se na tehdejší dobu rekordních 67 repríz. Výjimečného textu si všiml i autoritativní německý režisér Max Reinhardt, jehož vídeňské nastudování otevřelo hře cestu na evropská jeviště. Na Vinohrady se Periferie vrátila ještě za Frejkova šéfování roku 1947, kdy ji v obnovené původní scénografii znovu nastudoval Jaroslav Kvapil.
Po dvaadevadesáti letech se tedy – v souvislostech s oslavami 110. výročí DnV – vrací na „svou mateřskou scénu“ jedno z nejlepších a také nejohlasnějších českých dramat, dílo vzpomínané a významné nejen v domácích, ale i v evropských kulturních souvislostech.
Když roku 1964 mnoho let prakticky nehraný a nevydávaný národní umělec F. Langer zemřel (národním umělcem byl jmenován roku 1947, ještě před komunistickým pučem), napsal v nekrologu jeho kavárenský souputník (vida, zase ta „pražská kavárna“) Jan Werich: „Po druhé světové válce jsme seděli skoro denně ve Slavii u jednoho stolu. A ta sezení se prodloužila skoro na dvacet let. A těch dvacet let nebylo skoupých na nevlídnost k Františku Langerovi. Mnoho vynikajících osobností si stěží vzpomínalo, kdo je to ten Langer. A ti méně vynikající poslušně zapomněli, kdo je a co vykonal. Musel platit daň za to, že ho dějiny naší kultury postavily blízko k jménu T. G. Masaryka a Čapka. Proto se jeho hry nehrály a netiskly. (…) I usmyslilo se, že František Langer nebyl, nepsal, nejestvoval.“
Werich ve vztahu k Langerovi nastolil zásadní a dodnes výbušnou otázku českého společenského života: problém svědomí a otázku spravedlnosti. („My přeci se umíme vypořádat hlavně s minulostí. Na svou historii jsme přísní. Když nás ta přísnost popadne, tak se věci nestaly.“)
Problém svědomí a potřeba spravedlnosti jsou i hlavními tématy Periferie. Ne nadarmo se o Langerově hře říká, že je to „český Zločin a trest“. Celý silný příběh hry s kriminální zápletkou našel autor na předměstí města Prahy, která se ve 20. letech živelně rozrůstala do okolí. Honosné centrum posilovalo svůj vliv a význam posunováním svých okrajů do dosud neurbanizované periferie. A právě tak pohlcoval tento ustanovující se střed sebevědomé české společnosti lidi navyklé jinému životnímu způsobu a moderní tempo a styl měnily jejich osudy.
Franci (Marek Lambora): Mladý muž, Franci, číšník a vynikající tanečník, který si odseděl rok za účast v jakési zbabrané loupeži, do níž ho zatáhli kamarádi. Anna (Jana Kotrbatá): Osamělá dívka, která přišla o kancelářskou práci a živí se nejstarším řemeslem. Oba lidé na okraji – v pokoji, kde dříve bydlel on a kde nyní žije ona. „Když ty jsi tak strašně krásný kluk.“ Láska otevře oběma nové možnosti. Jenže zamilovaný Franci zastihne u Anny jejího zákazníka a v nešťastné strkanici ho zabije. Vraždu se mu podaří zakamuflovat jako nešťastnou náhodu: „Mám to ale štěstí!“ Pak se ale přihlásí svědomí, potřeba spravedlnosti, kterou – na periferní úrovni – nabídne Francimu bezdomovec, zkrachovalý Soudce (Igor Bareš)…
Třetí nastudování Langerovy Periferie na Vinohradech připravuje režisér Martin Huba
(na Vinohradech režíroval drama Rod Glembayů), premiéra je plánována na 26. května 2017.
