Ü
2022 2023

LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

ČERVENEC

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

LISTOPAD

PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

SEZONA 2022/2023 / I – srpen/září

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

NA JEVIŠTI

Představujeme novinky našeho repertoáru – inscenace
premiérované na jaře 2022

Je třeba zabít Sekala

Barbora Hančilová

České venkovské drama je bezesporu důležitým prvkem naší národní kultury a dá se říct, že odhaluje cosi zásadního o národní i obecně lidské povaze. A právě na venkovské drama svým specifickým způsobem navazuje původně filmový scénář Jiřího Křižana Je třeba zabít Sekala. Kde jinde než na malé vsi, kde se všichni znají a musí spolu nějak vyjít, zkoumat vybočení ze společenského řádu a zrod zla?

Marek Holý (Sekal) a Šárka Vaculíková (Anežka) v dramatu Je třeba zabít Sekala

Do vesnice Lakotice přijíždí za horkého léta 1943 neznámý muž. Jura Baran (Tomáš Dastlík) utíká před nacisty, protože pomáhal partyzánům, a místní starosta by ho měl ukrýt. Baran ovšem netuší, že ve vsi vládne totalita podobná té německé. Nemanželský syn Ivan Sekal (Marek Holý) donáší nacistům, a drží tak místní hospodáře v šachu. Pantátové ovšem také nejsou vzorem morální čistoty, záleží jim především na majetku a ke všem, kdo ve společenském řádu stojí pod nimi, se umějí chovat i krutě – a to i vůči ženám. Sekal je produktem znásilnění a teď se mstí za kruté ústrky, které musel od bohatých sousedů kvůli tomu zažívat. Hospodáři, vyděšení, že je Sekal pošle do koncentráku a přivlastní si jejich grunty, se rozhodnou Barana vydírat. „Zabij Sekala, a budeš žít.“ Baran by nejraději utekl, jak mu radí místní farář, páter Flora (Daniel Bambas), ale má kdesi ukrytou nemocnou ženu s malým dítětem. A tak mu nezbývá než se zlu postavit čelem. Ale kdo je vlastně původcem zla? Dá se zlo vůbec vykořenit? Až skončí jedna totalita, zavládne opravdu svoboda, nebo se jen současná totalita promění v totalitu jinou?

Role protivníků Barana a Sekala hrají Tomáš Dastlík a Marek Holý. Jejich interpretace ukazuje, jak nejednoznačně se může jevit dobro a zlo. Zatímco nemluvný Baran by v soutěži o sympatie jistě nevyhrál, naoko příjemné způsoby Ivana Sekala jsou jen zástěrkou pro odporné činy. Podobně Anežka Šárky Vaculíkové může působit navenek křehce, ale skrývá neústupnou hrdost, která jí nedovolí se za žádných okolností poddat Sekalovým milostným nabídkám. Páter Flora Daniela Bambase se navzdory plamenným kázáním ukáže jako nejmilosrdnější a nejlidštější ze vsi, když je pro pomoc jinověrci Baranovi ochoten riskovat i exkomunikaci a vyzradit zpovědní tajemství. Rada starších, hospodářů, působí na první pohled jako porota spravedlivých, ale skrývá schopnost vydírat i zabít pro záchranu vlastního života a polí. Život a pole jsou pro ně ostatně téměř totožné pojmy, protože právě půdě a starosti o ni obětují celý život. Na rozdíl od Sekala totiž opravdu jsou dobrými hospodáři, zatímco Sekal se o své nově nabyté statky nestará. Zajímá ho víc moc a pomsta za ponížení, které musel jako bastard v dětství prožít…

Hanáckou ves Lakotice přenesl mezi zlaté portály Michal Syrový lehkým gestem minimalistické scény: šikmé plošiny z velmi těžkého dřeva. Na jednotlivá místa vesnice se díky tomu dostáváme zkratkou: do holičství zrcadlem s žárovkami, do kostela náznakem kazatelny, k Sekalovi lampou připomínající výslechy gestapa. Centrálním bodem scény je potom močůvka, kde končí odpad celé vesnice – a to včetně některých postav. Jednoduché kostýmy Agnieszky Páté-Oldak nás přenesou do roku 1943 a svou jemně variovanou uniformností naznačí onen pocit jednolitosti obce, která dodržuje zdání klidu vnitřní rozháranosti navzdory. Ona obec tu má totiž hlavní roli. To o její svědomí se hraje.

Inscenaci nastudoval režisér Pavel Khek, premiéru jsme uvedli 8. dubna 2022.

Svatopluk Skopal (Starosta) a Tomáš Dastlík (Jura Baran)

Dům Bernardy Alby

Vladimír Čepek

Na konci května vtrhly na jeviště Divadla na Vinohradech divoké a nespoutané španělské rytmy, horké andaluské slunce a pěnící se krev – 20. května jsme uvedli premiéru inscenace geniální, čistě ženské hry španělského básníka Federica Garcíi Lorcy Dům Bernardy Alby.

Tereza Bebarová (Bernarda Alba) a Regina Rázlová (Poncia)
 v dramatu Dům Bernardy Alby

Jde o jednu z nejslavnějších divadelních her první poloviny dvacátého století. Samotný text dopsal autor pouhý měsíc před svou předčasnou smrtí v roce 1936 (byl popraven frankistickými vojáky), ovšem z politických důvodů byl poprvé uveden až v roce 1945 v Buenos Aires. Československá premiéra se pak uskutečnila o rok později právě na jevišti Vinohradského divadla v režii Gabriela Harta.

Doňa Bernarda Alba je vdova a v horkém andaluském podnebí vychovává ve svém domě svých pět dcer. Nejstarší Angustias, která má jako jediná možnost se vdát a stát se dědičkou rodu, Magdalenu, která trpí syndromem druhého sourozence, prostřední svéhlavou Amélii, zakřiknutou, lehce postiženou Martirio a nejmladší a nejvzdorovitější Adélu. Každá z nich touží po lásce a naplnění svých tužeb. Bernarda však vládne v domě pevnou rukou podle hesla: Kde není řád, je chaos, kde není víra, nastupuje bezbřehost a nejistota. Stejné nebezpečí ovšem hrozí, když se řád stane vězením a víra nesvobodou. A do života všech žen vstoupí nápadník nejstarší dcery Pepe Romano…

Překladatel Antonín Přidal o Domu Bernardy Alby kdysi prohlásil: „Ve hře je ukryto jedno významné memento: při útlaku, při degradaci jednoho člověka druhým nebo jedné skupiny druhou nakonec všechno může explodovat něčím nečekaným, nevypočitatelným a nepředstavitelným. Tedy že divno je zahrávat si s lidskou svobodou, s lidskou touhou i loajalitou, protože když se překročí určitá mez, může se stát něco, o čem nikdo dopředu netušil, že by to bylo možné.“

Do titulní role obsadil režisér a umělecký šéf DnV Juraj Deák vynikající Terezu Bebarovou, která podle diváckých ohlasů pojímá Bernardu jako „chladnou, nekompromisní a neoblomnou ženu“, ovšem v určitých momentech dokáže naznačit i láskyplný vztah ke svým dcerám. Její nejsilnější protihráčkou je pak Regina Rázlová v roli její věrné družky a služky Poncie. Rázlová má podle kritičky Radmily Hrdinové „postavu propracovanou do nejmenších intonačních, pohybových i mimických detailů, má v sobě drsnost i zoufalství věštkyně Kassandry, jejímuž proroctví nikdo nenaslouchá. Přirozeně dosahuje bezprostředního kontaktu se všemi ostatními postavami a vnáší do dusného příběhu i žádoucí ironický humor.“

V rolích pěti Bernardiných dcer pak excelují Andrea Elsnerová, Zuzana Vejvodová, Sára Rychlíková nebo Barbora Poláchová, Sabina Rojková a Jana Kotrbatá nebo Kristýna Jedličková. Obsazení doplňují ještě Andrea Černá v roli služky, Ludmila Molínová nebo Naďa Konvalinková jako Bernardina matka Marie Josefa a Vendulka Křížová jako Prudencia.

Podmanivost a jedinečnou atmosféru dodává celé inscenaci i živá hudba, kterou obstarává kapela RAZAM, tedy Iva Marešová, Radek Doležal a Michael Vašíček, společně se Shahabem Tolouiem. Doplňme ještě, že vše se odehrává na velkolepě pojaté scéně Davida Baziky, v nádherných kostýmech Sylvy Zimuly Hanákové a „španělskou“ choreografii vytvořila Vendula Poznarová.

Zleva Sabina Rojková (Martirio),Jana Kotrbatá (Adéla)
a Zuzana Vejvodová (Magdalena)

Láska! Prsty! Salman Rushdie!

Vladimír Čepek

Poslední premiérou sezony 2021/22 byla na počátku června inscenace hry Láska! Prsty! Salman Rushdie!, uvedená na Studiové scéně v režii Barbory Maškové. Šlo o českou premiéru velice vtipné černé komedie, kterou napsal původně pro bratislavské Divadlo Astorka dramaturg Slovenského národného divadla Daniel Majling podle své komiksové knížky Rudo.

Jiří Maryško (Rudo) a Antonie Talacková (Nele)
v komedii Láska! Prsty! Salman  Rushdie!

Rudo žije už léta ustáleným způsobem života – píše knížky, které nikoho nezajímají, a užírá se stavem tohoto světa. Tuhle klidnou idylu narušují jen nevyžádané návštěvy Soetkina, kterého se Rudo snaží zbavit stejně neúspěšně jako svých hemoroidů. A když do Rudova života vstoupí bývalá spolužačka Nele, jeho svět se otřese v základech. Proč se po něm tak divně dívá? A proč se s ním chce vůbec sejít? Jako by nestačilo, že se ho Soetkin snaží zatáhnout do kalných vod kriminálního prostředí… Jde zkrátka o hodně, o lásku, prsty a Salmana Rushdieho.

Rudo v podání Jiřího Maryška je nepříliš úspěšný spisovatel, typický intelektuál, skeptický, až cynický, který má evidentní problém se ženami. Jeho kamarád Soetkin (Jiří Roskot) je živý a velmi bezprostřední muž, který není hloupý, ale má svůj vlastní specifický způsob uvažování. Podle Rudových slov je Soetkin „jako cukrovka – nedá se ho zbavit, ale při správné životosprávě se s ním dá žít“. Rudova spolužačka ze střední školy Nele je v podání Antonie Talackové krásná, oduševnělá, vzdělaná mladá žena se zájmem o ezoteriku. Čtveřici protagonistů doplňuje Kryštof Rímský v roli Ivana, vzdělaného člověka, který rád diskutuje o Bohu, má však velmi zvláštní povolání a podivnou fixaci na prsty a na Stevieho Wondera. A když se všechny tyto postavy setkají a vstoupí spolu do vzájemných interakcí, vznikne černá komedie, za niž by se nemuseli stydět ani Quentin Tarantino nebo Roberto Rodriguez.

Na červnové premiéře nemohl chybět ani sám autor Daniel Majling a podle popremiérových ohlasů byl velmi spokojený. Ostatně divácké ohlasy pre­miéry i dvou doposud uvedených repríz byly víc než příznivé. Můžeme ocitovat jeden divácký ohlas za všechny: „… v rámci hereckých výkonů nebylo slabých okamžiků a současně jsem se pobavila a ani na okamžik nenudila, vyzdvihuji a tleskám!“ Jde vskutku o inscenaci mimo jiné založenou na výborných a precizních hereckých výkonech všech čtyř aktérů, které přesně balancují na hraně mezi nadsázkou a uvěřitelností. Divák by měl mít pocit, že nejde o reálný příběh, vše by mělo být podáno s nadsázkou a ironií, zároveň však motivace postav musí zůstat stále jasná a pochopitelná. To je v tomto případě o to těžší, že specifický žánr komiksu na jevišti vyžaduje i lehce odlišný přístup k herectví, než je tomu například u realistických her.

Věříme, že touto inscenací potěšíme nejen pravidelné návštěvníky naší Studiové scény, ale že si k ní najdou cestu i „Rudovi“ fanoušci a milovníci komiksové literatury, kteří by si snad v jevištním komiksu mohli nacházet i nové významy a prvky, a proto by pro ně mohlo být toto jevištní nastudování obzvláštním potěšením.

Kryštof Rímský (Ivan) a Jiří Roskot (Soetkin)