Ü
2021 2022

LEDEN

ÚNOR

ČERVENEC

SRPEN

ČERVEN

PROSINEC

LEDEN

ÚNOR

ČERVENEC

SRPEN

KVĚTEN

BŘEZEN

DUBEN

ČERVEN

PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

SEZONA 2021 / 2022 / VI - ÚNOR

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

ROZHOVOR

Jan Vedral

V předsálí zkušebny DnV při zahajovacích zkouškách komedie Provaz o jednom konci nebylo možné přehlédnout herce Jana Krafku, představitele postavy obchodníka se vším možným Pumpfa, s prošedivělým „hárem“ sepnutým do culíku.

Jan Krafka (Kalounkář Pumpf)
při čtené zkoušce komedie Provaz o jednom konci
Honzo, vy jste se rozesmál nad Pumpfovou replikou „Jdu si trochu zapodnikat“. Jako byste si také zapodnikal?

Ano, zapodnikal. V divokých devadesátkách začali rodiče podnikat, tak jsem to také zkusil. Otevřel jsem si trafiku. Bylo to fajn, ale se vstupem do kladenské činohry jsem ji musel prodat, hodně jsem zkoušel a hrál, nebyl na to čas.

Jan Krafka se stal členem našeho souboru v sezoně 2019/2020. Přijali jsme ho jako zralého, divadelním žargonem „vyhraného“ herce Městského divadla v Kladně, v době, kdy z tamního divadla odešel.

V kladenském divadle, nejprve v loutkovém souboru jako loutkoherec, ale od druhé poloviny devadesátých let jako přední člen činohry jste strávil třicet let. Váš otec byl rovněž významnou osobností kladenského souboru. To je dědičné? Jak jste se vůbec k herectví dostal?

Tatínek divadlo miloval, ale v roce 1968 se odmítl podřídit politickým změnám, a měl nadlouho stopku, tak jako mnoho dalších herců. Já jsem nastoupil v devadesátém roce do Středočeského loutkového divadla ke Karlu Brožkovi. Byl to můj divadelní táta, vynikající režisér a bohém. To se mi moc líbilo. Dostal jsem hned roli Jiříka v Kainarově Zlatovlásce. Velká role ve verších. Dodnes ji umím nazpaměť. Hodili mě do vody – a plav. Od té doby to jelo jako na drátkách. V roce 1996 si mě všiml režisér a umělecký šéf kladenské činohry Michael Tarant a já jsem plynule přešel na velká prkna velkého divadla. Bylo to jako přes kopírák. Hned titulní role, Goethův Werther v režii Petera Gábora. Nespal jsem, trápil jsem se, strašně jsem se s Wertherem nadřel, ale představení to bylo báječné.

Z kladenského divadla jste odešel poté, co jste byl po změně vedení města ze dne na den odvolán z funkce ředitele Městského divadla. Tehdejší spor o vztah města k jeho divadlu přesáhl lokální poměry a hodně se o něm mluvilo v celé společnosti jako o případu svévolného nadužití politické moci.

Byla to situace, která se v české kotlině neustále opakuje. Animozita mezi politiky a kultura jako jejich rukojmí. Jeden primátor a jeho městská rada, kteří si uvědomují důležitost a funkci kultury pro město a jejich obyvatele, versus druhý primátor a jeho městská rada, kteří by kulturu nejraději zašlapali do země. Je pro ně drahá a znamená kouli u nohy. Instituce, jako je divadlo, vyžaduje jistou kontinuitu, změny nejdou dělat ze dne na den. Když se divadlu začne dařit, přijde nějaký politik, máchne širočinou, a je po všem.

Po komunálních volbách jste se ale znovu stal ředitelem, resp. jednatelem kladenského divadla.

Musel jsem se vrátit. Primátor Milan Volf, herci a ostatní zaměstnanci, dokonce i diváci několik měsíců bojovali proti mému odvolání. Velmi si toho vážím.

Takže jste nyní současně vinohradským hercem a kladenským principálem a musíte zvládnout covidové improvizace divadelního provozu hned dvakrát. Jak vám to jde?

Covidové improvizace se týkají celé společnosti, nejen kultury. Je to neustálý boj s leckdy těžce uchopitelnými nařízeními. V Kladně spravuji dva divadelní domy, kromě činohry ještě divadlo pro děti Lampion, a také dílenskou budovu s krejčovnou. Dohromady víc než sto zaměstnanců. Učíme se s Covidem žít. Vidíte – a je to tu zas. Zase se učím, sleduji ředitele Vinohradského divadla Tomáše Töpfera, jak se s pandemií a nařízeními vyrovnává, a občas to kopíruji. To je fajn, ne? Doufám, že pandemie brzy skončí, abychom se mohli plně věnovat tomu, co od nás diváci očekávají.

Začínal jste jako dětský herec v seriálu Pan Tau. Jaké máte vzpomínky na jedinečného herce Ottu Šimánka?

Pan Otto Šimánek byl náš táta, moc milý člověk. Ale vlastně všichni herci a celý štáb, včetně režiséra Jindřicha Poláka. S Ottou Šimánkem jsme přirozeně strávili nejvíc času. Snažili jsme se mu nepřekážet a umět text, abychom nezdržovali. Moc rád jsem měl Janu Hlaváčovou, hrála naši novou mámu, byla krásná a něžná. Bylo mi sedm. V pauzách mezi natáčením jsme s kluky, kteří hráli se mnou, lítali po Barrandovských ateliérech. Byli jsme trochu divocí, ale vůně studií, kulis, zakouřených kanceláří byla omamující. Jo, a vozili nás taxíkem a nemuseli jsme chodit do školy.

V Kladně s velkým úspěchem hrajete v inscenaci Mirka Hanuše Jak umřít na rokenrol legendárního českého „bigbíťáka“ Mikiho Volka. Je to vaše životní postava? Jste sám také muzikant? A – soudím podle toho culíku – rocker?

Miki Volek je nekorunovaný král českého rokenrolu. Přinesl do tehdejší statické hudební éry nový vítr. Dravost, novou image, divokost v žánru. Jednoho dne Mirek Hanuš přinesl hru, kterou měl osm let v šuplíku. Řekl mi: „Tohle jsem napsal pro tebe, ale čekal jsem, až do toho dozraješ. Teď přišel ten čas.“ Byl jsem jak opařený. Někdo pro mě napsal divadelní hru! V žánru hudebních představení je to moje životní postava. Protože spojuje herectví a muziku. Oboje miluji. Já se za žádného profi muzikanta nepovažuji, ale zahraji na sedm nástrojů a obstojně zpívám. Celý život se pohybuji v různých kapelách. Začal jsem bigbítem na základní škole se spolužáky. Hráli jsme na rádia a doma postavené zesilovače. Potom jsem zkusil folk, to byla velká škola akustické kytary, a hlavně zpívání v dvoj- a trojhlasech. Dlouhé vlasy mám kvůli Mikimu Volkovi. Nechci nosit paruku, takhle je to přirozené.

Jan Krafka jako Šerif Thomas, s Tomášem Pavelkou (Fil),
v inscenaci Obchodník s deštěm, r. Juraj Deák, 2021
Jak se cítíte ve vinohradském souboru?

Členové souboru mě přijali báječně. Mám teď tři rodiny. Doma, v kladenském divadle a v Divadle na Vinohradech, kde je spousta mediálně známých osobností. Bez jakéhokoli pochlebování musím říct, že i když jsou to „hvězdy“ a vědí to o sobě, jsou pokorní, skromní a moc milí. Vážím si jich a mám je moc rád. Zkrátka, ve svých rodinách jsem opravdu šťastný.

Soupis vašich rolí v Kladně má téměř devadesát položek. Na Vinohradech jste po Oldovi Vlachovi převzal sluhu Osipa v Revizorovi, hrajete bratra Olgy Scheinpflugové v Českém románu, Drače v Baladě pro banditu, Šerifa Thomase v Obchodníkovi s deštěm. A nyní tedy Pumpf. Těšíte se na premiéru? Budou se diváci bavit tak, jako se smáli herci při čtených zkouškách?

Těším se moc. Nestroy, fraška se zpěvy, žánr, který není jednoduché uvést v život. Jsme teprve na začátku „provazu“, ale vím, že na jeho konci se diváci budou báječně bavit.

Hodili mě do vody – a plav!