2019 2020

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

ŘÍJEN

ZÁŘÍ

LISTOPAD

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

ZÁŘÍ

LISTOPAD

ŘÍJEN

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

SEZONA 2019 / 2020 / I - ZÁŘÍ

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

VINOHRADSKÉ UDÁLOSTISoudruh Škoda se chová nerudně…

Eva Langšádlová

Vztahy mezi Hlavní politickou správou Ministerstva národní obrany a uměleckým vedoucím Divadla čs. armády se už během první sezony staly napjatými. Jak vyplývá ze zprávy vypracované v roce 1955 pro ministra obrany, zaútočit přímo na Jana Škodu si Hlavní politická správa (HPS) netroufala. A tak se zaměřila na „dramaturgickou skupinku“, která ho podle jejího názoru ovládala. Dramaturgové Josef Balvín a Zdeněk Bláha jsou ve zprávě charakterizováni jako „intelektuálové se sklony k nezdravému radikalismu a maloměšťáckému anarchismu“.

Antonie Hegerlíková (Virgilie) a Martin Růžek (Koriolanus),W. Shakespeare: Koriolanus,
r. Jan Škoda, 1959
Marie Brožová (Edita Franková) a Jiřina Jirásková (Anna), F. Goodrichová, A. Hackett: Deník Anny Frankové,r. Jan Strejček, 1957

K zásadnímu konfliktu mezi skupinkou a HPS došlo před premiérou původní české novinky Ohně na horách. Hra je situována do doby Slovenského národního povstání a kromě jiných v ní vystupovala i postava Rudolfa Slánského. Ten byl sice autorem Jiřím Procházkou vylíčen jako zrádce, ale Ústřední výbor KSČ uvedení před premiérou zakázal. Dramaturgie se dožadovala sdělení důvodu zákazu, a navíc kritizovala, že Ústřední výbor KSČ o zákazu rozhodl bez divadelních odborníků. V překladu do jazyka 50. let to znamenalo, že „dramaturgická skupinka vytvářela v souboru náladu proti ÚV KSČ“. A aby toho nebylo málo, mohla prý i za to, že se v té době „soudruh Škoda nebezpečně odtrhl od souboru i od HPS. Opírá se ve své práci plně o názory skupinkářů. Chová se byrokraticky a nerudně k hercům a odmítá jakékoli styky s HPS. Skupinu je proto třeba odhalit a zlikvidovat.“

Ohně na horách se nakonec v únoru 1955 dočkaly premiéry, ovšem bez postavy Slánského. Dramaturg Zdeněk Bláha ukončil ve stejném roce pracovní poměr s divadlem a Josef Balvín byl sesazen z pozice vedoucího na řadového dramaturga.

O rok později, v únoru 1956, pronesl Chruščov na XX. sjezdu KSSS projev o kultu osobnosti a Stalinových zločinech. Společenské změny odstartované tímto projevem se pro valnou část českých divadelníků staly vítanou možností, jak skoncovat s dogmatickým modelem divadla, a projevily se i na repertoáru vinohradského armádního divadla. Už bez odporu HPS přibývalo klasických titulů (Cyrano z Bergeraku, Marie Stuartovna, Figarova svatba, Koriolanus). Dramaturgie se mohla pochlubit i několika československými premiérami nesovětských děl (Deník Anny Frankové, Vidění Simonky Machardové) a na konci Škodovy éry také diváckým hitem Dalskabáty – hříšná ves aneb Zapomenutý čert.

V roce 1957 provedlo Ministerstvo financí v divadle hloubkovou kontrolu. Zpráva konstatuje, že divadlu byly do roku 1954 způsobeny četné finanční škody. Osobami za ně zodpovědnými jsou hospodářský vedoucí, vedoucí účtárny, a především náčelník divadla Antonín Štrof. Zpráva se kromě nesprávného hospodaření se státními prostředky zabývala i návštěvností. Ta se v roce 1957, propočítána z průměrného výnosu představení, pohybovala pod padesáti procenty. Škoda i Štrof se sice ještě na svých místech udrželi, ale situace byla zralá k řešení.

Oficiálně k němu došlo usnesením politického byra ÚV KSČ ze dne 8. března 1960, kterým byl ředitelem jmenován Luboš Pistorius a Janu Škodovi byla garantována čestná funkce předsedy umělecké rady. O dva dny později byla Jiřina Štěpničková podmínečně propuštěna z vězení a 1. července se vinohradské armádní divadlo vrátilo do správy Národního výboru města Prahy.

Do sezony 1960/61 vstupují Vinohrady s novým ředitelem, s uměleckou radou, jejímiž dalšími členy jsou třeba A. Hegerlíková, V. Chramostová, P. Kohout, J. Vala či V. Šmeral, a s civilním zřizovatelem – ale stále s armádním názvem! Luboš Pistorius jej rozhovoru pro časopis Nová Praha označí za název čestný, neboť „už nevyjadřuje základní poslání této scény“.

 

Napsáno s využitím materiálů uložených ve VÚA