2018 2019

DUBEN

KVĚTEN

LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

BŘEZEN

ŘÍJEN

ZÁŘÍ

LISTOPAD

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

SEZONA 2018/2019/IV - PROSINEC

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

ROZHOVORUž se tu cítím jako doma

Jan VedralAleš Procházka (Doktor Mathews) s Markem Adamczykem (Harold)
v komedii Harold a Maude, r. Juraj Deák, 2018

Aleš Procházka, nový člen vinohradského souboru, při divadelních zkouškách od března obrazně řečeno „neslezl z jeviště“. V prosinci bude mít premiéru již třetí inscenace, ve které účinkuje. Hovořil jsem s ním při zkouškách Gogolova Revizora, kde hraje Hejtmana.

Vzpomínám si, že když legendární vinohradský a televizní režisér Jaroslav Dudek točil v 80. letech tehdy oblíbený seriál Bambinot, ve kterém jste hrál, řekl, že Aleš Procházka patří na Vinohrady a jednou zde bude hrát. Proč to trvalo tak dlouho? Kudy vás vedl herecký osud?

Po absolutoriu DAMU mi režisér Rajmont nabídl angažmá v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, kde jsem strávil intenzivní dva roky, než jsem byl odejit novým šéfem Poledňákem. Poté jsem se potloukal na volné noze, hostoval jsem v pražském Činoherním klubu, přijal poloviční úvazek v Městském divadle Kolín, kde jsem půl roku kráčel ve šlépějích svého otce, abych se pak po kočovném životě v prvním porevolučním létě rozhodl u svého strýce v Curychu, že s divadlem seknu. Leč přišel telefonát z tehdejšího Divadla S. K. Neumanna v Praze a pan ředitel Hyhlík mi nabídl angažmá. Strýc mi koupil letenku, ať to zkusím, a že když nebudu spokojen, pošle mi zpáteční. A já zůstal v Libni sedmnáct let. Po odchodu opět volná noha a myšlenky na konec herecké kariéry, když jsem se jednoho léta na Ithace potkal s režisérem Svojtkou a toto prázdninové setkání u vína na řecké vesnické slavnosti mělo za následek třináct let mého působení v MDP, kde dosud dohrávám několik představení.

Zažil jste jako středoškolák na slavném malostranském Gymnáziu Jana Nerudy ještě studentské divadlo? Soubor, ze kterého do profesionálního divadla přišly desítky osobností, například J. Hanzlík, M. Štěpánek, K. Jerneková, později třeba J. Hartl, M. Steinmasslová, Z. Jandová či moje maličkost?

No jo, vlastně! Já zapomněl, že jsme sedávali ve stejných škamnách! Během mých studií byl pravidelně každý rok někdo z našeho gymnázia přijat na DAMU. To byly roky studentského divadla, odřených uší z prolézání matikou a fyzikou, prvních velkých lásek, ke kterým se – krom dívek – přiřadilo právě i divadlo. Vedle studentského souboru jsem ještě hrál v amatérském divadle ANFAS a po odpolednech a večerech chodil na konzervatoř k panu dr. Vyskočilovi. Nechápu, jak jsem všechny ty lásky stíhal!

Aleš Procházka (uprostřed) jako Tajemník s Pavlem Rímským,
Reginou Rázlovu a Danielem Bambasem
v inscenaci Konec masopustu, r. Martin Františák, 2018
Několik sezon jste patřil – za ředitelování režiséra Kracika – k oporám souboru Divadla pod Palmovkou. Kterých svých rolí si z této doby nejvíce považujete?

Valmont, Miláček, Figaro, Jakub a jeho pán, Brick v Kočce na rozpálené plechové střeše, Eddie v Millerově Pohledu z mostu… Krásných rolí bylo na Palmovce požehnaně. K tomu velmi kvalitní repertoár a silný herecký soubor. A Kracikova pokora ke světovým dramatikům. Tím pádem vznikala „herecká“ představení (což tehdy naše obec kritiků posedlá neotřelými výklady textů nesla dost často nelibě).

Když jste se domluvil s uměleckým šéfem Deákem a začal zkoušet roli psychiatra v Higginsově Haroldovi a Maud, přivítal jsem vás slovy: „No konečně doma.“ Cítíte se po necelém roce na Vinohradech jako doma? Jak se vám tady pracuje?

Stále si přivykám na velký prostor, galerie… Vždy jsem preferoval komornější prostředí a těsnější kontakt s diváky. Hraje se tu trochu jinak, než jsem byl doposud zvyklý. Více přes diváky, o něco méně přes partnera na jevišti. Ale mám takový pocit, že se pozvolna zabydluji. Do jaké míry se mi to povede, to už posoudí diváci.

V divadle ABC jste nedávno exceloval jako poslední Romulus v inscenaci slavné Dürrenmattovy hry, ve filmu jste se letos představil jako Klement Gottwald v pozoruhodném Trojanově snímku Toman, u nás hrajete Tajemníka v Konci masopustu a teď vás čeká Hejtman v Gogolově Revizorovi. Máte zálibu ve ztvárňování mocí obdařených psychopatů a sociopatů, nebo je to jen nějaká herecká škatulka?

A to jsem nedávno ještě načetl a křtil audioknihu o Gustávu Husákovi. Teď mám slušnou sérii pohlavárů, kteří mají na svědomí tisíce lidských osudů. Ani se mi zrovna moc nechce pátrat a ptát se režisérů, „proč zrovna já“. Nemyslím si, že to je škatulka. Většinou jsem hrál postavy psychicky labilnější, ztracence, spíše milovníky alkoholu než žen, nešťastné a komplikované týpky. Prostě režiséři z příčin, které nechápu, shledávají jistou mou spřízněnost s těmito rolemi. Asi požádám vedení našeho divadla, zda by mi neposkytlo nějakého životního kouče, výživového poradce, osobního psychiatra a genderového specialistu, aby mi pomohli zbavit se růžových brýlí a vydat se tím správným směrem. Pak by se konečně mohly dostavit i vyloženě hrdinské role.

Myslíte, že by Gogolův Hejtman ještě dnes uspěl v politice?

Už uspěl! I v těch nejvyšších pozicích. Hejtmanů je! A nejen u nás. Myslím, že odpovědí na tuto otázku už je samo nasazení této inscenace do našeho repertoáru. Koho by těsně po revoluci napadlo, že než se člověk naděje, budou hry jako Revizor opět tak třaskavé a děsivě aktuální? Umění manipulace, víra v lež, snaha budovat tu jedině správnou společnost – to nás dusí čím dál tím víc.

Sledoval jsem na zkouškách, jak to jiskří mezi vaším Hejtmanem a Chlestakovem Ondry Brouska. Také režisér Deák není právě nenápadný, introvertní režisér. Těší vás ta práce?

Těší mě moc. Je to dřina, nelehký boj s rolí i se sebou samým. A to mám rád. S Ondrou a s ostatními kolegy jsou zkoušky zábavné. S Jurajem Deákem jsme chodili do stejného ročníku na DAMU, spolupracovali jsme už na Palmovce na Molièrově Lakomci, takže se dobře známe. Je tu spousta kolegyň a kolegů, na které je radost pohledět z hlediště, a ještě větší radost poznávat je na jevišti… i v klubu. Takže se správným dramatickým obloukem vrátím k vaší čtvrté otázce: Ano, cítím se tu jako doma.