DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2018/2019/II - ŘÍJEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
VINOHRADSKÉ UDÁLOSTIDivadlo okouzlených smyslů:
Jiří Frejka a jeho umělecký program
Hana Nováková
V letech 1945–1950 byl ředitelem Městských divadel přední český režisér Jiří Frejka, který z tohoto krátkého období dokázal navzdory vzrůstajícím politickým tlakům vytvořit jednu z nejvýznamnějších epoch vinohradské historie.
Jaroslava Adamová (Puk) a Vladimír Leraus (Oberon),
W. Shakespeare: Sen noci svatojánské, r. Jiří Frejka, 1947Frejka přichází na Vinohrady z Národního divadla, kde roky působil jako režisér. „Náš první pracovní úkol nebude splněn dřív, dokud nevytvoříme vyšší jednotu z naší pospolitosti, dokud nevytvoříme ensemble. Ne jednotlivce dobré a špatné, ale skutečný, solidární a přátelský ensemble, který nebude prodchnut ničím jiným než společnou vůlí k práci a společnou úctou k práci,“ prohlašuje ve vstupním projevu k souboru, a okamžitě tak předestírá svůj důraz na hereckou práci i ansámblovou souhru. Brzy si skutečně začíná soubor tvarovat podle vlastních představ – doplní ho zejména mladými talenty, jako je Jaroslava Adamová, Otomar Krejča či Antonie Hegerlíková, kterým okamžitě začíná svěřovat ústřední role svých inscenací. S plnou důvěrou se obrací také na dramaturga Karla Krause, v té době pětadvacetiletého, a na třiadvacetiletého režiséra Jaromíra Pleskota. Velkorysá důvěra v nejmladší uměleckou generaci je jednou z určujících vlastností tohoto období: mimořádně v tomto smyslu působilo například obsazení titulní dvojice Macbetha dvacátníky Krejčou a Hegerlíkovou.
Podle Frejky „smyslem hercova a umělcova života – pokud je hoden toho jména – je opravdu sáhnutí do světa zázraku, stvoření nového, nového a osobitého díla“. On sám měl přitom jedinečný dar herce k takovému sáhnutí do světa zázraku a skutečné tvorby stimulovat. Otomar Krejča mluví o jeho metodě práce s herci: hlavním nástrojem mu byla verbální sugesce, navození sugestivních, obrazivých představ. „V typech otevřených jeho pronikavé, inspirativní, metaforizující fantazii uměl vzbudit nepředpokládaná hnutí a impulsy; konkretizovaly se pak v jedinečné fyzické i verbální gestikulaci. Uměl se dotknout nepoznaných pudů – hercova konvenční zkušenost o nich nemívala většinou ani ponětí – a vznikal pohyb, vládnoucí skladbou i životem zároveň.“ Jako ukázku tohoto přístupu uvádí Krejča případ, kdy si s konkrétní situací nevěděl rady – a od Frejky přišla strohá poznámka, že to potřebuje „puškinská oblaka“. Režisér neporadil, jak situaci vyjádřit vnějškově: raději poskytl inspiraci a naznačil, jakou cestou se mohou herci sami tvořivě vydat.
Jiří Frejka ve vinohradské ředitelně, po roce 1945Frejka na Vinohradech pěstuje hodnotný program nejen pro měšťanské, ale i lidové publikum – ovšem v kontrastu k představitelům komunistické ideologie nevnímá lidové divadlo jako přízemní, realistické příběhy ze současnosti, naopak ve svých inscenacích vždy hledá poezii a podtrhuje jejich múzičnost. Básníkovo slovo doplňuje hudbou, pohybem i výtvarným gestem. K tomu mu dopomáhají jeho pravidelní spolupracovníci: skladatel J. F. Fischer, choreografka (a Frejkova manželka) Dagmar Vondrová a scénograf František Tröster. Přímo prototypem takové poetické podívané se stává jeho inscenace Snu noci svatojánské, uvedená v létě 1947 – ta také bude se svými 125 reprízami divácky vůbec nejúspěšnější inscenací Frejkova pětiletí. Podle kritiky se mu zde podařilo vytvořit atmosféru „snění letní noci, divadlo okouzlených smyslů, křehké milostné lyriky i rozumářského a jemně ironického poznání a prolidštěné veselosti, ve zkušeném divadelním řádu kontrastu, gradace a rytmu“.
Obrovský divácký úspěch nachází také s dalším Shakespearem, Veselými paničkami windsorskými, či s Molièrovým Zdravým nemocným. Kromě komedií ale klade v repertoáru důraz i na současné hry a dramaturgické novinky. V Městských divadlech, složených v té době z divadel Vinohradského a Komorního, je během jeho působení uvedeno celkem sedmdesát titulů – a z toho hned polovina v české premiéře. Frejka sám se režijně věnuje spíše klasice, potřebné lyrické i dramatické kvality nachází ale i ve zcela současném básnickém dramatu Georgese Neveuxe Theseus mořeplavec – i to je jedna z inscenací, které mu vyslouží obdiv dobové kritiky. Jeho Sen noci svatojánské potom bude označen přímo za vrchol soudobého divadelnictví.
