2018 2019

ŘÍJEN

ZÁŘÍ

LISTOPAD

ČERVENEC

SRPEN

ŘÍJEN

ZÁŘÍ

LISTOPAD

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

SEZONA 2018/2019/I - ZÁŘÍ

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

VINOHRADSKÉ UDÁLOSTIPo květnové revoluci: s budovou, ale bez poslání

Hana Nováková

Konec druhé světové války přináší pro české divadelnictví období kvapných reorganizací, přerozdělení kompetencí a vytčení nových poslání. Překotně plánovaná reforma československého divadelnictví výrazně zasáhne také Městská divadla – instituci, která by měla ke konci války kromě divadla vinohradského disponovat ještě dalšími třemi budovami.

Alexandr Kornejčuk: Zkáza eskadry, r. Bohuš Stejskal, 1945Před válkou tvořily Městská divadla dvě scény: Vinohrady a menší Komorní divadlo, vhodné pro uvádění literárně hodnotných i komerčních kusů. To je nyní Městským divadlům odňato – vedení bude muset rok bojovat o jeho navrácení. Méně překvapivá je ztráta Divadla na Poříčí, které do svazku přibylo teprve během války. Ale Městským divadlem se na jaře 1944 stalo také divadlo v Karlíně, které po válce obnovuje provoz premiérou revoluční historické fresky Husité, a hlásí se tak k tradici Vinohrad, kde byla tato hra poprvé uvedena v roce 1919. Hrát bude ale jen do konce července, kdy je karlínské jeviště výnosem o rozdělení divadel pro další sezonu určeno k provozování operety – a jediným Městským divadlem tedy zůstává scéna vinohradská.

Vinohradské divadlo zahajuje 9. června obnovenou premiérou sovětské hry Zkáza eskadry. S ní se šéfovské funkce znovu ujímá režisér Bohuš Stejskal, odstavený v roce 1942 – jeho zřejmě hlavním prohřeškem bylo právě jeho předválečné uvedení Zkázy eskadry. „S pocity nezměrného zadostiučinění“ se vrací ke hře, „která se mnohému z nás stala za posledních osm let osudnou“. Během necelých dvou měsíců, které zbývají do divadelních prázdnin, stihne Stejskal premiérově uvést ještě Čapkova Loupežníka.

Souběžně ale v této bouřlivé době probíhají jednání, která mají rozhodnout o celé další éře Vinohradského divadla. Jiří Frejka, který na sebe v mládí upozornil jako jeden z režisérů avantgardy, vyrostl v jednu z předních režijních osobností Národního divadla. Jako jednačtyřicetiletý je na vrcholu sil. Přesto však není jasné, zda pro něj za nového režimu bude v Národním divadle místo. „I když se otevřeně hlásí k revolučnímu programu lidového divadla,“ píše teatroložka Zuzana Sílová, „ztělesňuje kontinuitu uměleckého programu založeného Hilarem“ – a o takovou kontinuitu nemá nové vedení zájem.

Frejka začíná jednat s ministerstvem národní obrany, které usiluje o zřízení armádního divadla. Ministr, generál Ludvík Svoboda, v červenci žádá za tímto účelem o přidělení karlínské budovy, ta je však, jak už bylo řečeno výše, vyhrazena pro jiný účel. V srpnu, během krátkých divadelních prázdnin, se začíná jednat o budovu vinohradskou, jejímž nejen vlastníkem, ale i provozovatelem je nově pražský magistrát.

Karel Čapek: Loupežník, Jana Dítětová jako Mimi, r. Bohuš Stejskal, 1945Městské divadlo se ve stejnou chvíli stává terčem ostré kritiky. „Ředitelství Bedřicha Jahna, odstraněného nacistickým diktátem za pomoci českých lidí, bylo posledním pokusem vytvořit z vinohradských scén opravdu umělecké těleso. Co pak následovalo, bylo z nejsmutnějších stránek historie pražského divadelnictví. Umělecká bezradnost, repertoární bezprogramovost, neúčast silné režisérské osobnosti a nepřítomnost hodnotného hereckého souboru jsou základním rysem divadla, které ztrácelo existenční i umělecké opodstatnění.“ Tisk se tak přidává také do – dosud zákulisní – debaty o možném využití vinohradské budovy pro armádní divadlo: „Jsme tedy v situaci, že máme na jedné straně Divadlo armády s velkým kulturně politickým posláním, které je zatím bez budovy a bez souboru, a na druhé straně Městské divadlo s krásnou budovou i souborem, bez jakéhokoli poslání.“

Přestože umělecký šéf Stejskal byl od roku 1942 zbaven funkce, je nyní jaksi implicitně vnímán jako jeden z viníků nízké úrovně protektorátního repertoáru a odsouzení se dočká také jeho snažení v prvních poválečných měsících – kritik Rudého práva v souvislosti s jeho inscenací Loupežníka mluví dokonce o „inscenační impotenci“. A tak Stejskal, když se vrátí z prázdnin, zjistí, že uměleckým ředitelem byl jmenován Jiří Frejka.

Frejka je pověřen funkcí uměleckého ředitele v dopise pražského primátora z 23. srpna; o týden později už zahajuje novou sezonu a s ní i svou úspěšnou pětiletou éru ve vedení Vinohradského divadla. Ironií je, že k proměně v divadlo armádní, o kterou i sám Frejka usiloval, nakonec během jeho působení nedojde: primátor ohlašuje spolupráci s armádou pouze ve smyslu přizpůsobení dramaturgie či hraní pro vojenské posádky a zájem armády o takovou spolupráci brzy opadne. Díky těmto nakonec neúspěšným jednáním se však dostal do čela Vinohrad jeden z největších českých divadelních režisérů.