2017 2018

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

DIVADLO NA VINOHRADECH 2018/XV - LEDEN Divadelní měsíčník, Vydává divadlo na Vinohradech

 

ROZHOVORNesním o rolích, ale o zajímavých příležitostech

Robert TamchynaNA REŽISÉRY
MÁM ZATÍM ŠTĚSTÍ,
A NAVÍC KAŽDÝ JE ÚPLNĚ JINÝ.
CO ČLOVĚK,
TO JINÝ PŘÍSTUP
A STYL PRÁCE.
Václav Jílek jako Horsted v dramatu
Nepřítel lidu, r. J. Deák, 2016

Vzpomněl jsem si okamžitě, jakmile jsme se potkali. Kdysi jsem natáčel v Dismanově rozhlasovém dětském souboru a mezi jeho novými členy mě napoprvé zaujal tenkrát asi třináctiletý, mezi ostatními spíš nenápadný Václav Jílek. Ostatně něco z jeho tehdejší sympatické plachosti mu zůstalo dodnes. Na DAMU končil krásnou rolí Jakuba z Kunderovy hry Jakub a jeho pán a po angažmá v libereckém Divadle F. X. Šaldy se vrátil zpátky do Prahy. „Když mi napsali z Vinohrad, že se mnou chce mluvit umělecký šéf, musel jsem si cestou domů najít místo, kde si sednu. Málem mě to porazilo. Takovou esemesku nedostáváte každý den.“

V klubu Divadla na Vinohradech se přímo nabízí, abychom náš rozhovor otevřeli připomenutím vašeho partnerství s Jiřinou Bohdalovou v televizním cyklu Ach, ty vraždy!.

Partnerství? To je tedy značně přehnané! Začínat velkou roli s paní Jiřinou Bohdalovou, to není jen tak a trvalo mi dlouho, než jsem se vedle ní našel. Byla to skvělá spolupráce, protože nebo přestože jsem denně dostával za uši. Za to velké množství připomínek, které jsem od ní „schytal“, jsem ale dnes velmi vděčný. Musel jsem si ovšem zvyknout na určitý způsob komunikace, na to, jak mi říká připomínky, a dokázat je rychle zpracovat. A taky pochopit, že to myslí dobře a mluví se mnou z pozice zkušené kolegyně, která okamžitě pozná a nesnáší každou faleš v hlase nebo v intonaci.

Jak to vypadalo v praxi?

Když paní Jiřina zvýšila hlas, opakoval jsem si: „Nekřičí na tebe, všímá si detailů a jde jenom o formu, jakou ti to sděluje.“ Občas používám pro divadlo sportovní hantýrku, a tak říkám, že jsem s tímhle televizním seriálem přišel z vesnického přeboru do Ligy mistrů, mezi Františka Němce, Jiřího Štěpničku, paní Bohdalovou a další. Chvíli jsem si zvykal na to, že se mi to opravdu nezdá. Byla to pro mě vysoká škola herectví před kamerou.

Našel byste ve sportu přirovnání i pro vaše divadelní role a nečekané záskoky?

„Venda záskok“ je dokonce moje divadelní přezdívka. Jednu dobu jsem takhle zaskakoval za kolegy docela často. A jestli myslíte moje malé role… Tak snad, že každý hráč je platný na hřišti, jenom někdo dává góly, někdo zase přihrávky. Důležité je, aby každý věděl, že patří do týmu a proč tam je.

Ověřil jsem si, jak zrádné jsou nezdravé ambice, už na DAMU, když jsem chtěl okamžitě hrát velké role, a neměl jsem na to. Na Vinohradech se teď učím od takových osobností, jako jsou třeba pánové Petr Kostka, Ivan Řezáč nebo Svaťa Skopal. Je to výjimečná příležitost být s nimi a poznávat je nejen na jevišti, ale i v zákulisí. Z poslední doby rád vzpomínám na zkoušení s mým vrstevníkem Ondrou Brouskem a na to, jak přemýšlel nad svým Peerem Gyntem.

Možná jsou to jen malé nebo menší role, ale zato v herecky zajímavých titulech, a především s originálními režisérskými osobnostmi, a nejen v Divadle na Vinohradech…

Na režiséry mám zatím štěstí, a navíc každý je úplně jiný. Co člověk, to jiný přístup a styl práce. Na Vinohradech už od Levinových Nesnesitelných svateb spolupracuji s Jurajem Deákem, který mi hodně pomáhá. Třeba u Ibsenova Nepřítele lidu to bylo těžké, nevěřil jsem si, protože jsem předtím neměl s Ibsenem žádnou zkušenost. U Peera Gynta už jsem ty pochyby snad dokázal překonat, a režisér Martin Čičvák dokonce vyžadoval naše nápady, které ale probouzela především jeho velká fantazie a představivost. Prostě vzájemný dialog a hledání.

Václav Jílek (vpravo) jako Benvolio s Markem Lamborou (Romeo) v dramatu Romeo a Julie, r. J. Deák, 2015

Zůstal vám v paměti také poetický Šrámkův Plačící satyr?

Samozřejmě, to byl mimochodem nečekaně krásný herecký a lidský zážitek. Šrámkův jazyk má svou vlastní melodii, rytmus a já – i když jsem v Satyrovi přišel na jeviště až na posledních deset minut – jsem vlastně skoro při každém představení seděl první půl hodiny v portále a díval se. Ten úvodní dialog nebo trialog, to bylo něco… Jak si kolegové osvojili Šrámkův jazyk, jak jim padl do noty a s jakou grácií to všichni hráli, to bylo pro mě určující.

A jak důležitá jsou pro vás opakovaná setkání se shakespearovskou dramatikou?

Shakespeare se mi vrací už od školy. A vedle vinohradských inscenací hlavně v létě na Hradě. Je to někdy velká zkouška herecké hlasové techniky před plným hledištěm. Vystupoval jsem v Bouři režiséra Jakuba Korčáka nebo v inscenaci Mnoho povyku pro nic, kterou nastudoval Jiří Menzel. Režisér, který přímo při zkoušení pohodu vyžaduje a sám ji také kolem sebe aktivně vytváří. Zval nás k sobě domů na čtené zkoušky, zval nás na obědy, byl vlídný a milý. Asi to byl záměr, protože pan režisér o nás pečoval, a všechno mu pak při práci šlapalo přesně jako švýcarské hodinky.

Už tehdy ve zmiňovaném rozhlasovém „Dismaňáku“ mě napadlo, jestli v životě nepůjdete třeba i cestou pohybového divadla, nebo dokonce pantomimy?

Vidíte, další moje populární přezdívka: Král rytmu. Režisér Miroslav Hanuš mi tak říkal, protože já a rytmika jsme se v životě moc nepotkávali. Hrál jsem v pohybovém divadle Veselé skoky, ale to už je bohužel minulost. Ten soubor vznikl na popud pedagogů tance na DAMU Martina Packa a Jany Hanušové-Vašákové a později se přidal právě Mirek Hanuš z Divadla v Dlouhé, který tomu dal jistý režijní rámec. Celé to původně totiž vzniklo z přetlaku a chuti dělat jen tzv. pohybovky a choreografie. Pro všechny to byla dobrá zkušenost, jak spojit dohromady tanec, herectví, pantomimu, step a lehkou akrobacii. Škoda že jsme po deseti letech skončili.

Na velkém jevišti opravdu zatím spíš „sloužíte divadlu“. Možná i proto se vás novináři stále ptají na tu velkou a vysněnou roli…

Pokaždé všem odpovídám stejně. Nesním o velkých rolích, ale o zajímavých příležitostech. Přál bych si, aby mě čekala taková nabídka, která mi přinese něco, co jsem zatím nedělal nebo nezkoušel. Ať mám vždycky ten zvláštní pocit, že to třeba i nezvládnu, a na konci jsem rád, že jsem se překonal.