2023
2024
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2023/2024 / VIII – DUBEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
ZÁKULISÍ
Jan Vedral
Román Příběhy inženýra lidských duší, který se stal jedním z východisek naší inscenace Danny Smiřický, opatřil Josef Škvorecký roku 1977 podtitulem „Entrtejnment na stará témata o životě, ženách, osudu, snění, dělnické třídě, fízlech, lásce a smrti“. Anglicismus zde trefně odkazuje k fenoménu zábavy a bavičství, do nichž modernita a její duchovní prefabrikát – popkultura umenšily elitářské vnímání vysoké kultury zděděné z osvícenských tradic a z klasicismu.
Zleva Tomáš Pavelka (Danny), Aleš Petráš (Errol),
Karolína Knězů (Naďa), Svatopluk Skopal (Senior)
a Petr Matyáš Cibulka (Daníček),
Josef Škvorecký – Jan Vedral:
Danny Smiřický (Příběhy inženýra lidských duší),
r. Radovan Lipus, 2023Začátkem devadesátých let v televizním diskusním klubu Studio Netopýr odpovídali Škvorecký, už po návratu z emigrace, a jeho generační souputník, spisovatel Jan Trefulka, na dotaz moderujícího Antonína Přidala po společenském významu práce literáta. Trefulka se držel dodnes tradovaného patetického chápání spisovatele jako „svědomí národa“, jak o tom uvažoval Jaroslav Seifert na II. sjezdu spisovatelů v roce 1956 (ostatně tento citát zaznívá i v inscenaci Danny Smiřický). Škvorecký spolubesedníky zaskočil názorem, že spisovatel je „entrtejner“, k jehož dílu čtenář (v našem případě divák) nemusí nábožně vzhlížet jako k projevu génia, který povýšeně zjevuje nějakou nadlidskou pravdu. Z celého Škvoreckého díla také ale vyplývá, že nevnímal baviče jako někoho, k němuž (a jehož produktům) čtenář shlíží z výšin své moudrosti a zkušenosti a baví se tím, že ho tyto produkty utvrzují ve vlastní konzumentské povýšenosti. Podtitul Inženýra lidských duší dokazuje, že zábavnost spatřoval Škvorecký v tom, jak se čtenář, který se ve svém životě potýká „se starými tématy“, baví tím, jak se s nimi potýká autor. Je to zábavný dialog rovného s rovným. Nikdo se v něm nad toho druhého nepovyšuje, entrtejner dokáže formulovat a nabídnout divákovi podněty k vzájemnému novému poznávání žité skutečnosti.
Od vydání románu a od ušlechtilé snahy Studia Netopýr uplynula desetiletí. Svět, ve kterém žijeme, se během nich k nepoznání proměnil. Obrovskou část mezilidské komunikace (a rovněž zábavy) opanovala zázračným technickým rozvojem zmohutnělá mediokracie. Všudypřítomná média svými podbízivými mantrami čtenáře a diváky zlenivěla. Ti už nemusí překonávat nároky, které na ně klade vědomí toho, že vstupují do komunikace, z níž mohou mít užitek a požitek jen tehdy, vyvinou-li sami nějaké duševní úsilí. Všechna ta všemi mediálními kanály vzlínající „zážitkovost“, které si můžeme „užívat“ a odměňovat se „pohodičkou“, již jsme si určitě (sice kdoví proč, ale nepochybně) zasloužili (nebo si ji můžeme pořídit na dluh), vychází z jednoho marketingového vzorce, replikovaného, ať už jde o prodej čehokoli: párků ze separátu, recyklované mediální zábavy či bezobsažných floskulí rádoby politických programů: „Svět je zlý a nebezpečný, život je čím dál těžší, jedině když zůstanete věrni nám a našim produktům, budete zachráněni a můžete být v pohodě.“
Zuzana Vejvodová (Ivy Westonová), Regina Rázlová (Violet Westonová)
a Eva Režnarová (Mattie Fae Aikenová),
Tracy Letts: Srpen v zemi indiánů,r. Petr Svojtka, 2024Roku 1985 před takovým zneužitím bavičství varoval skeptický americký mediální analytik Neil Postman v dodnes živě rezonující knize Ubavit se k smrti. Co má na mysli, pochopíme už z její předmluvy, kde srovnává dvě prorocké společenské dystopie – Orwellovu vizi světa z románu 1984 a „překrásný nový svět“ z Huxleyova Konce civilizace. „Orwell se obával těch, kteří zakážou knihy. Huxley se obával, že knihy nebude třeba zakazovat, protože nebude nikdo, kdo by je chtěl číst. Orwell se obával těch, kteří nám zamezí přístup k informacím. Huxley se obával těch, kteří nám jich poskytnou tolik, že nás to dovede k pasivitě a egoismu. Orwell se obával, že před námi bude skrývána pravda. Huxley se obával, že pravda se utopí v moři bezvýznamnosti. Orwell se obával, že se z nás stane kultura zajatců. Huxley se obával, že se proměníme v „kulturu trivialit“. Postman se před čtyřiceti lety zabýval možností, „že pravdu neměl Orwell, ale Huxley“.
Jak si stojíme dnes? Tuto úvahu ze zákulisí inspiroval dobře míněný slušný dotaz dvou divaček po veřejné generálce krásné hry Tracyho Lettse Srpen v zemi indiánů, která ale neproměňuje žitou zkušenost v zábavnou wellnes trivialitu. „Je to krásné, ale proč KONEČNĚ nehrajete ZASE nějakou komedii. My se chceme BAVIT!“ (Jen pro pořádek – Srpen v zemi indiánů byl čtvrtou vinohradskou premiérou sezony 2023/24, předcházely jí TŘI komedie: Molièrův Lakomec, Allenova komedie Nepijte tu vodu a Steigerwaldova groteska Pronásledování a umučení dr. Šaldy.)
Zmíněný Postman – kdyby byl ještě naživu a slyšel tento dotaz, by se asi zaradoval, že někdo dává jeho provokativní vizi společnosti, která se ubaví k smrti, za pravdu. Ale my v zákulisí, kteří pro vás připravujeme v našem divadle repertoár, si přesto myslíme, že se mýlili jak Orwell a Huxley, tak Postman. Že je stále, navzdory neúprosně marketingově prosazovaným manipulativním společenským trendům, dost čtenářů a diváků, kteří se chtějí bavit v onom pojetí, které nabízí Škvorecký, tedy „na stará témata o životě, ženách, osudu, snění, lásce a smrti“. Takovou zábavu se snažíme nabídnout ve všem, co hrajeme. Přijďte se přesvědčit.
A – mimochodem – inscenace Lettsova Srpna v zemi indiánů je opravdu „krásná“. V tomhle se divačky nemýlily.