2023

2024

ČERVENEC

LISTOPAD

ČERVENEC

PROSINEC

SEZONA 2023/2024 / III – LISTOPAD

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

​TŘI OTÁZKY

​Jiří Janků

Před prázdninami jsme za účasti britské dramatičky Niny Raineové uvedli v české premiéře její novou hru Bach & synové. V titulní roli se divákům představil Radek Holub, pro kterého to je první herecká příležitost ve Vinohradském divadle.

​Radek Holub v inscenaci Bach & synové,r. Juraj Deák, 2023Radku, jak ses vlastně dostal k divadlu, byla to složitá cesta?

No, jednoduché to nebylo. Žádné herecké předky jsem v rodině neměl, pouze snad pradědeček byl ochotníkem v Uhlířských Janovicích. Já si tak velmi matně pamatuji, že někdy ve druhé třídě nám paní učitelka dala za úkol odpovědět na otázku, čím chceme být, a já jsem bez váhání napsal – hercem. Já jsem to prostě věděl. Vůbec nevím proč. Pak jsem na to ale na dlouho zapomněl, věnoval jsem se sportu – nejprve to byl fotbal, ale s tím jsem po dvou letech seknul – jednak jsme hráli na škváře, a já měl neustále rozedřená kolena, a pak, ta parta tam nebyla bůhvíjaká. Ale protože jsem byl zlobivé dítě a táta tvrdil, že si ten přebytek energie musím někde vybít, zapsal mě na řecko-římský zápas do Slavoje Vyšehrad. A to mě bavilo – navíc když já se do něčeho zahryznu, tak se snažím být co nejlepší. Brzy jsem vyhrál přebor Prahy a na mistrovství republiky jsem byl čtvrtý. A to jsem mohl být i lepší, ale bylo to tak, že toho kluka, se kterým jsem se pral, už jsem měl skoro na lopatkách, a najednou jsem viděl, jak je smutný, že nevyhraje, tak jsem na chvilku povolil, a on mě dorazil. Poté za mnou přišli bafuňáři ze střediska vrcholového sportu Rudá hvězda, jestli bych nechtěl ten zápas dělat na nejvyšší úrovni. Jenomže když jsem to doma řekl, táta prohlásil, že neexistuje, abych dělal vrcholový sport. Říkal mi, ať si sportuju, dokud mě to bude bavit, ale ne závodně, že bych ve třiceti měl po kariéře a nevěděl, co dál. Měl samozřejmě pravdu a já si vzpomněl znovu na to divadlo. Můj dědeček měl obrovskou sbírku gramodesek a mezi nimi i nahrávky slavných monologů velikánů českého jeviště jako Zdeňka Štěpánka nebo Karla Högera a taky dvě desky historek z šaten Národního divadla v podání Bohumila Bezoušky, které jsem miloval. Začal jsem chodit k Jiřině Steimarové, která mě připravovala na konzervatoř. Tam jsem se nedostal, a tak jsem studoval strojní průmyslovku, obor opravář výtahů, ale po maturitě mě vzali na DAMU a už to jelo.

Když se ohlédneš zpět, na které své role nejraději vzpomínáš?

To je strašně složitá otázka. Já budu asi vždycky nejvíc vzpomínat na první a na tu dosud poslední. Tou první velkou rolí byl Cyrano, kterého jsem nastudoval ještě na škole, ve druhém ročníku, v tehdy začínajícím Divadelním spolku Kašpar v režii Jakuba Špalka. Hráli jsme ho asi šest let a byla to ve své době velmi úspěšná inscenace. Pak jsem vždycky moc rád hrál v Čechovových hrách, ať už u Petra Lébla na Zábradlí, nebo pod Palmovkou, či v Činoherním klubu. Jo, a taky jsem miloval Staročeské Vánoce, které jsme dělali ještě na DAMU s paní profesorkou Kröschlovou a ve Viole jsme je pak uváděli hodně dlouho. Můj syn Tonda tam jako malý chodil se mnou a dodneška si ten text pamatuje. No, a dosud poslední velkou rolí byl Bach, takže teď mám v srdci právě tuhle inscenaci.

Kolik jsi toho o Bachovi věděl předtím, než jsi začal tuhle roli zkoušet, a jak ho vnímáš teď, když jsi nahlédl pod pokličku jeho uměleckého i soukromého života?

Upřímně, moc jsem toho o něm nevěděl, ale mám spoustu kamarádů muzikantů ve filharmonii a po koncertu v Rudolfinu s nimi občas zajdu na pivo. A ti mně o jeho hudbě vyprávěli. Povídal jsem si hodně třeba s dirigentem Janem Kučerou a taky s kontrabasistou Františkem Rabou, který mi řekl krásnou větu, že „Bach vymyslel hudbu“. Nořil jsem se do toho postupně, syn mi koupil desku s Braniborskými koncerty a já jsem Bacha pomalu nasával. A dnes, když jsem sám doma, tak si rád pustím rozhlasovou stanici Vltava a zjistil jsem, že Bacha tam hrají denně, ať už Vilhelma, Carla Emanuela nebo Johanna Sebastiana. A mám radost z toho, že mě – tedy Johanna Sebastiana – pouštějí nejčastěji. Co se týče jeho osobnosti, tak jsem mu trochu pronikl pod kůži. On byl velký pedant, který si zakládal na výchově a rodině. Mně se to zalíbilo a začal jsem si na něj doma tak nenápadně hrát. Jemně jsem přitvrdil, převzal jsem otěže domácnosti do svých rukou a… málem se nám to rozpadlo. Já byl spokojený, ale mé ženě Báře se to nelíbilo, tak jsem toho raději nechal.

… pro Radka Holuba, představitele Johanna Sebastiana Bacha v inscenaci Bach & synové