PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

​ZÁKULISÍ

​Stvořitelství scénických světů
jako příspěvková organizace hl. m. Prahy

​Jan Vedral​U Obchodníka s deštěm riskujete, že v zákulisí zakopnete o velký buben,
jímž Jim přivolává bouřku… Jiří Roskot (Jim) a Igor Bareš (Rančer Curry)
v inscenaci Obchodník s deštěm, r. Juraj Deák, 2021.

Karel Čapek ve spisku Jak se dělá divadlo popisuje svou divadelní zkušenost takto:

„Divadlo je umění, tak jako válečnictví a hazard, tak jako hra v ruletě; nikdy se neví předem, jak to dopadne. Nejen o premiéře, ale i každého večera je čirým divem, že se vůbec hraje, a když už se hraje, že se dohraje až do konce; divadelní hra nevzniká uskutečňováním nějakého plánu, nýbrž ustavičným překonáváním nesčíslných a nečekaných překážek. Každá laťka v dekoraci a každý nerv v hrajícím člověku může kteréhokoliv okamžiku prasknout; obyčejně sice nepraskne, ale přesto situace je dezolátní; prostě nemůže ani být jiná.“

Chaotologie, věda etablovaná ve druhé polovině dvacátého století, zkoumá, za jakých podmínek se z chaosu může zrodit řád. Jednotlivé elementy se z prvotního chaosu uspořádají do kosmu. Všechny mytologie obsahují příběhy o stvoření světa. „Na počátku bylo slovo…“ –

tak začíná narativ, který ve Starém zákonu ustanovuje evropskou kulturu.

Škoda že chaotologie nezkoumá vinohradské zákulisí. Zákulisí je složité soustrojí určené k opakovanému stvořitelství. V každé inscenaci funguje jinak měřitelný a datovatelný čas, jinak zmapovatelný prostor, jiná fyzika a chemie, jiné obrazy lidských bytostí. Kolik inscenací má divadlo na repertoáru, tolik světů dokázalo stvořit.

Ilja Prigogin získal roku 1977 Nobelovu cenu za chemii, když odhalil principy chování tzv. disipativních struktur, v nichž uspořádanost narůstá úměrně tomu, jak je systém zásobován energií; když ovšem příkon energie stoupne přes určitý práh uspořádanosti, systém se „přehřívá“ a opět degeneruje do chaosu. Je to objev, který platí nejen v přírodních vědách, ale také ve vědách o společnosti. Bez exaktních důkazů, a tudíž méně vědecky, to vyjadřuje úsloví „netlač na pilu“.

​V Miláčkovi vás u pánských šaten zaskočí stanoviště dívek z mimického
sboru, které se s pomocí garderobiérek proměňují z prodejných ženštin
v novinářky a z nich v dámy z vysoké společnosti…Tou stvořitelskou energií, tím tlakem je v případě divadla slovo. Své slovo dostává v divadelním stvořitelství autor, principál, režisér, herec – a postupně každý, kdo se na díle podílí. Slov přibývá, komunikace narůstá a proplétá se, přibývá šumů a občas se to podobá překřikování – ale pak dostane při premiéře slovo inspi­cient, který konečně zahlásí: „Je 19 hodin, vše je připraveno. Představení začíná.“ A – je to tu!

Válečníci a hazardéři, nepoučitelně závislí na své riskantní profesi – to byla Čapkova diagnóza zákulisního lidu, který z překypujícího zmatku příprav vytváří světy inscenací a ty pak každý večer znovu rozžívá v jednotlivých představeních. A po závěrečné děkovačce je znovu rozloží na prvočinitele.

Světy inscenací se vzájemně odlišují nejen na scéně, ale i za ní. Když zákulisní člověk vejde do koridorů kolem šaten a prostorů za jevištěm, hned pozná, která hra se právě hraje. Vesmír Sňatků z rozumu řídí hned dva inspicienti a herci, sbor a hudebníci probíhají – často úprkem – všemi směry, nejen na jeviště, ale i do hlediště a do lóží. Zavítáte-li do světa Zmoudření Dona Quijota, narazíte na velké cedule zamezující personálu obvyklý vstup na scénu železnými dveřmi. Ve světě Balady pro banditu nesmíte překážet zpívajícímu a tančícímu sboru tvořenému herečkami a herci, kteří se po předvedeném hudebním čísle potřebují vydýchat. U Obchodníka s deštěm riskujete, že zakopnete o velký buben, jímž Jim přivolává bouřku. V Miláčkovi vás i u pánských šaten zaskočí stanoviště dívek z mimického sboru, které se s pomocí garderobiérek ve vteřině proměňují z prodejných ženštin v novinářky a z nich v dámy z vysoké společnosti.

Ale poslední slovo mají diváci. Energie, která uspořádává jejich zážitek, proudí oběma směry mezi hledištěm a jevištěm. A energie diváckého ohlasu je oním zdrojem, který dodává lidem v zákulisí sílu, aby znovu a znovu z chaosu zkoušeli vytvořit řád díla. Je drogou, na které jsou závislí „válečníci a hazardéři“, přebývající, jak si všiml Karel Čapek, soustavně v meziprostoru „dezolátní situace“.