PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

​TŘI OTÁZKY

​pro… Šimona Dominika, režiséra inscenace Miláček

​Režisér Šimon DominikVladimír Čepek

Inscenace Miláček byla tvojí první prací na velkém jevišti Divadla na Vinohradech, o němž se říká, že si na něm „vylámal zuby“ nejeden režisér. Jaká jsou zde úskalí? Jak moc se to liší od práce v jiném větším divadle?

Naštěstí jsem už za svou kariéru prošel pár divadly s velkými jevišti (Zlín, Mahenovo divadlo v Brně, nakonec svého času i můj domovský Liberec), takže to pro mě nebyl žádný šok. Zvykat si člověk ovšem chvilku musí na zvláštní poměr značné šířky jeviště a jeho relativní mělkosti. A také na velikou hloubku samotného sálu, hrát až pro zadní řady druhého balkonu není nic jednoduchého.

Největším úskalím ovšem nebyly samotné rozměry jeviště, ale přechod ze zkušebny, která je až překvapivě malá. Přenos jakékoli rozpracované inscenace z komorního prostředí zkušebny na větší jeviště je vždycky záludný a mnohdy se v sále začíná prakticky od začátku, ovšem na Vinohradech to bylo jako přechod z trochu většího obýváku do hangáru.

Celkem to byla už tvoje čtvrtá inscenace v DnV. Jak se ti spolupracuje s vinohradskými herci?

Jedním slovem skvěle. Musím říct, že při všech čtyřech inscenacích jsem se potkal, a to do jednoho, s neuvěřitelně talentovanými, kreativními, pracovitými a disciplinovanými herci. Režisérovi se občas stane, že velkou část energie musí směrovat do přesvědčování ansámblu, že má smysl dotčenou hru vůbec zkoušet. A to se mi na Vinohradech opravdu nestalo. Naopak. Když proti vám stojí připravení a energičtí herci, inspiruje vás to, dobře víte, že si nemůžete dovolit přijít jen tak s nějakým nápadem nebo řešením.

Býváš při premiérách hodně nervózní? A jak jsi prožíval tuto konkrétní premiéru?

Při premiérách samotných už tolik ne, ale před nimi trochu ano. Nervozita u mě mívá pohyblivý nástup, někdy přichází s generálkami, někdy až třeba ráno v den premiéry, každopádně platí, že v posledních hodinách před výkopem se stávám nemluvným a většina lidí z mého okolí už ví, že je dobré mi klást pouze jednoduché otázky, když už tedy nějaké. Ale jakmile se pak v sedm večer zhasne v sále, už bývám klidnější, spíš jsem napnutý, jestli všechno vyjde tak, jak bychom si přáli, než že bych měl strach z neúspěchu.

Premiéru Miláčka jsem prožíval v těchto intencích, ale přiznávám, že celkem intenzivně. Byl jsem hodně zvědavý, jak publikum přijme náš způsob vyprávění, a samozřejmě na mě dolehla atmosféra velkého pražského divadelního domu. Vstupovat do prostoru, jímž procházely dějiny českého divadla, je zavazující.

​​Ondřej Kraus (Georges Duroy) a Vendulka Křížová (Paní Walterová) v inscenaci Miláček