DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2021 / 2022 / IV - PROSINEC
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
ZÁKULISÍ
Balada pro literáta
Jan Vedral
Tereza Císařová (Eržika) a Marek Lambora (Nikola)
v inscenaci Balada pro bandituKaždý živý organismus prosperuje ve svém přirozeném prostředí. Na přemístění do jiného prostředí reaguje takový endemit citlivě, buď strádá a hyne, různě mutuje, nebo se tam, kde nenajde přirozené predátory, nebezpečně přemnoží, jako nyní Escobarovi drogoví hroši v Kolumbii.
Co je biotopem literáta? Patrně se nám hned vynoří představa psacího stolu vedle knihovny. Tam v soustředěné osamělosti duševního zápasu a stranou ruchu světa spisovatel uvážlivě klade na papír slova, věty, kapitoly, dramatik pak repliky postav své hry. Biotop scény a zákulisí se naopak vyznačuje halasnou lidskou vzájemností a histriónskou nutkavostí hned zveřejňovat všechny vnitřní procesy. Klid opravdu vypadá jinak. Může vůbec literát v takovém prostředí přežít?
Dramatici jsou zvláštní vývojová mutace, žijící na pomezí biotopu knihovny a jeviště. V evropské divadelní kultuře se vyvinul zvlášť odolný druh herce-básníka. Jako by nepsali jen slova, ale přímo zapisovali z duševních pohnutek pramenící jednání, gesta postav, které potom sami hrají. K této čeledi dramatiků patří ti nejslavnější z nich – Shakespeare a Molière.
Když ovšem osvícenství oddělilo spisovatelství od scény bariérou služebnosti divadla literatuře, stal se z autorů divadlem jen obtížně domestikovatelný druh. V zákulisí často zaslechnete od herců a režisérů hlášku: „Dobrý autor je jen autorskoprávně mrtvý autor.“
Tedy takový autor, který už nemá nástroj na to bojovat, aby všechno, co napsal, bylo do písmenka také na jevišti vysloveno a uskutečněno. Tato právní ochrana díla trvá ještě sedmdesát let po autorově smrti. Zdánlivý cynismus zákulisní hlášky přestane šokovat, když si uvědomíme, že divadelní výrazové prostředky a s nimi nároky publika se neustále vyvíjejí, mění se konvence divadelního jazyka, ale literatura – text dramatu – setrvává ve scénických představách doby, kdy byla napsána.
K živému divadlu ale samozřejmě patří živí autoři. Scéna a zákulisí s nimi mají nejrůznější zkušenosti. Vynikající český spisovatel a dramatik Milan Uhde patřil při svých scénických začátcích v šedesátých letech k obávaným autorům, střežícím v inscenacích jeho her každé slůvko. V sedmdesátých letech, jako zakázaný autor, jehož díla byla uváděna pod jmény „pokrývačů“, se naopak Milan Uhde nesměl zúčastnit ani zkoušek a premiér inscenací svých děl. Často se v této souvislosti zmiňuje právě jeho Balada pro banditu, kterou „pokryl“ režisér Z. Pospíšil a kterou autor viděl jako „řadový divák“ až v repríze Divadla na provázku.
Nelze se tedy divit našemu souboru, že s napětím a jistými obavami očekával návštěvu Milana Uhdeho na představení Balada pro banditu. Nemohli jsme v covidovém bláznění přivítat autora na loňské premiéře, po níž následovaly dvě reprízy a pak dlouhá, předlouhá lockdownová pauza. Milana Uhdeho jsme přivítali v divadle až při letošní říjnové repríze. Celé zákulisí čekalo, co řekne. Několik dní jsme byli v tichém a stále napínavějším očekávání.
Pak konečně přišel dopis: „Slíbil jsem, že napíšu o svých dojmech z Balady pro banditu, a tak se snažím slib plnit. Inscenace je podle mě fantastická, uchvátila mě jak jedinečně přesným a účinným režijním pojetím, tak jednotlivými skvělými hereckými výkony, znamenitě působila i hudba. (…) Po stránce režie chci říci, že jsem konečně viděl inscenaci, která nekoketuje s povrchním výkladem Balady jako muzikálu. Kamarád Jirka Černý mi sice pěkně lichotil, když ji hodnotil jako nejlepší český muzikál, ale já trvám na tom, že jsem o muzikálu neměl ani potuchy, když jsem na libretu pracoval, a že jsem se pokládal za externího žáka E. F. Buriana jako autora skladeb Vojna a Láska a smrt. Juraj Deák staví inscenaci jako hudebně-dramatický celek, jednotlivé obrazy váže ústrojně a přesně, takže nepřicházejí v úvahu muzikálové potlesky mezi nimi. Zkusil jsem jeden potlesk vyvolat, protože mě uchvátil sbor – všechny sbory jsou nádherné, žádné chladně profesionální muzikálové company, nýbrž vynikající herci, kteří prožívají nadšení z textu i melodie, užívají si je a své nadšení a chuť dávají pocítit obecenstvu, které pocit přebírá a jde s sebou čím dál víc. Juraj jako první režisér inscenoval baladické drama. Kdyby nic jiného nevykonal, je to pro mě nekonečně cenný čin. (…) Mé zhlédnutí se v E. F. Burianovi a můj žákovský vztah k němu získaly tady neobyčejnou odezvu ve skvělém režisérově nápadu. Na vinohradském jevišti přistál toho večera řídce zažívaný, ale o to cennější anděl jevištní poezie.“
Podrobně se pak Milan Uhde zabývá charakteristikou jednotlivých hereckých výkonů v inscenaci. Celý dopis jsme vyvěsili v zákulisí na fermanové nástěnce – k radosti všech v divadle.
Jsme rádi, že Uhdeho a Štědroňova Balada pro banditu dokázala odstranit bariéry mezi spisovatelským a scénickým biotopem, a že díky tomu organicky prosperuje i v diváckém prostředí. Přijďte se sami přesvědčit.
