DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2021 / 2022 / IV - PROSINEC
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
PŘIPRAVUJEME
Stále živý smích Johanna Nepomuka Nestroye
Jan Vedral
Že vídeňský zpěvák, herec a komik Divadla Na Vídeňce a později principál Divadla v Leopoldstadtu Johann Nepomuk Nestroy (1801–1862) měl k Čechům blízko, prozrazuje i český světec, jehož jménem byl pokřtěn. Nestroyův otec byl původem Čech, profesí advokát, Nestroy se však nepotatil a ani si příliš nevzal z mlčenlivosti českého „svatého na mostě“. Naopak, byla to výřečnost a prostořekost s chutí prozrazující každé společenské tajemství a obnažující každou domnělou idylu přetvářky, která ho přivedla k herectví, nejprve v divadlech v Amsterodamu, v Bratislavě a v Brně, posléze i ve vídeňských „nedvorních“, lidových divadlech.
Johann Nepomuk Nestroy: Dům čtyř letor,
Marta Vančurová (Paní Holubinková)
a Jaroslav Satoranský (Pan Vejskal), r. Jiří Menzel, 1994Svět je plný truchlivých protikladů, jimž se lze leda zasmát, a plný veselých věcí, nad nimiž by člověk s chutí zaplakal.“ To říká Nestroy ústy jedné z postav, které pro sebe napsal v sedmdesáti(!) fraškách, pohádkových hrách, kabaretních quodlibetech, společenských satirách. Není pochyb o tom, že autor devatenáctého století psal o své době, ve které se díky technickému pokroku začal před očima měnit lidský život, kdy vznikala měšťanská společnost a kdy se mechanismy udržující chod rakouské monarchie pod tíhou osvícenství zadrhávaly a bortily, až nakonec pospolitost explodovala v revolucích roku 1848. V nich už se nezakrytě projevily dodnes nás zaskakující lidské ambice: „Oni mě přece musí postavit někam do čela, třeba nějakého hnutí nebo klubu, ať už liberálního, legitimního, konzervativního, radikálního, oligarchického, nebo anarchistického, to je mi jedno, hlavně abych byl v čele!“
Jak se měnil každodenní prožitek světa, měnily se a dozrávaly i obrazy lidí v Nestroyových hrách. Jejich hrdiny sice vichr proměn společnosti lákal k snovým představám sebe sama ve velkém světě, ale pod nohy jim házela klacky zakořeněnost v rodných malých poměrech. „Já si o každém člověku myslím to nejhorší, a to i o sobě, a zřídka jsem se ještě zmýlil.“ Nebyla to žádná komediální idyla, ve které by se přehledně šikovaly síly životodárného dobra proti zlovolným překážkám zřetelně rozeznatelného zla. Nestroy psal pro současníky, kteří byli plni rozporů z existence ve světě, v němž je sice možné výhrou v loterii či podfukem rychle zbohatnout, ale pravděpodobnější je, že i opatrné lidi o jejich životní jistoty připraví krach osobních, či dokonce státních financí. Jedinou, a velmi spornou, autoritou se už tehdy stal nevypočitatelný Osud. „Člověk je bláznem Osudu.“ Svět divočící společnosti, jen obtížně udržující zdání hodnot a řádu, sice od Nestroyových časů hodně technicky pokročil a zplodil dvě totality a tři světové války, zmatená lidská nejistota vystavená všem těm proměnám, jejich lákavým svodům i zakrývaným nebezpečím však dnes vyrůstá z podobných dilemat. „Já jsem se vůbec neměl uskutečnit; dokud jsem byl ještě otcovým snem a matčinou ideou, to jsem asi byl náramně šarmantní idea.“
Johann Nepomuk Nestroy: Talisman, Vladimír Dlouhý (Titus Lišák)
a Zlata Adamovská (Konstance), r. Petr Novotný, 2002I proto jsou Nestroyovy komedie stále přítomny na českých jevištích. Na Vinohradech rádi vzpomínáme na Menzelovu inscenaci „velestroje na srandu“ Dům čtyř letor (1994) a na Novotného nastudování Talismanu (2002).
Nejsložitější asi je, že v některých situacích nemohu čerpat z vlastní zkušenosti nebo že musím hodně potlačovat sebe, protože Duroy se opravdu často chová tak, že bych mu nafackoval. Na druhou stranu je zajímavé, co všechno se o sobě člověk skrze roli dozví. Nevěděl jsem o sobě poměrně dost věcí…
Na sklonku šedesátých let po řadě odkladů vyšla jedinečná kniha českého germanisty a filozofa Rio Preisnera s názvem Johann Nepomuk Nestroy – tvůrce tragické frašky. Preisner interpretoval dílo vídeňského „předměstského baviče“ jako významný tvůrčí a myslitelský výkon, uchopující komplexně dobu zrodu moderní středoevropské společnosti. „Ba, náramný lid, ta luza!“
Preisnera k zájmu o Nestroye přivedl dramaturg Karel Kraus, když si u něj objednal rozbory všech sedmdesáti autorových her. A z tohoto interpretačního kutání nakonec Karel Kraus a Zdeněk Mahler snovali svůj Provaz o jednom konci, komedii splétající zápletky, postavy, ale zejména citace bonmotů a vtipů z celého Nestroyova díla, text, který proslavila Krejčova inscenace v Divadle za branou. Vrátili tak částečného Čecha, píšícího ve vídeňském dialektu, zpět do Čech také myšlenkově, jako svého i našeho současníka.
Provaz o jednom konci, tento „Nestroy v kostce“, se v březnu objeví na vinohradském jevišti v inscenaci Radovana Lipuse s Janem Šťastným, Simonou Postlerovou, Igorem Barešem, Andreou Elsnerovou a Markem Adamczykem v hlavních rolích. Oč ve hře půjde?
O lásku, o bohatství, o snílkovství a cynismus, o to, že, řečeno s Nestroyem: „Člověk by nevěřil, co člověk všechno potřebuje, aby se aspoň trochu podobal člověku.“
Přijďte se chytře pobavit, máme toho všichni zapotřebí.
