DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2019 / 2020 / VII BŘEZEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
VINOHRADSKÉ UDÁLOSTI
Chceš-li diváky, dbej o herce: Pavlíčkovo divadlo hvězd
Barbora Mašková
Etapa ředitelování a uměleckého šéfování Františka Pavlíčka je jednou z nejzářnějších v historii Vinohradského divadla, byť trvala jen necelých pět sezon (1965–1970). Její těžiště tkvělo jak v důsledně budované dramaturgii, stojící na pilířích světové dramatiky i na nových českých hrách, tak v pečlivě sestaveném hereckém souboru. Pavlíček vzpomíná, jak zodpověděl otázku, s jakým programem na Vinohrady vstupuje: „Nemám vůbec žádný program, nésu divadelník, já su spisovatel. Chtěl bych jen, abyste si víc než dosud uvědomili, že srdcem divadla je herec. (…) A druhá věc – ať už do divadla přijde uklízečka z Nuslí, anebo univerzitní profesor z Břevnova, nesmí se cítit podvedeni.“
Zleva Vlastimil Brodský (Sokrates) a Otakar Brousek (Kritias),
Maxwell Anderson: Vím, že nic nevím, r. Luboš Pistorius, 1968Karel Höger (Guntr) a Jiřina Jirásková (Juta), František Hrubín:
Oldřich a Božena aneb Krvavé spiknutí v Čechách,
r. Jaroslav Dudek, 1968
Herce vnímal jako magnet přitahující do divadla obecenstvo. A měl šťastnou ruku na ty, kteří tuto funkci beze zbytku plnili. Vinohradský soubor v době jeho šéfování obohatili například M. Kopecký, J. Bohdalová, J. Hanzlík, H. Maciuchová, I. Racek, R. Brzobohatý nebo J. Satoranský. V jubilejní šedesáté sezoně se na Vinohrady vrátila, byť jen jako host, O. Scheinpflugová jako Matka ve stejnojmenné hře K. Čapka v režii L. Pistoria.
Pozitivní vývoj v celé společnosti přerušil srpen ’68. V témž roce uvedlo Divadlo na Vinohradech Hrubínovu dramatickou báseň Oldřich a Božena v režii J. Dudka. Pavlíček zdůvodnil její nasazení tím, že „zpřítomňuje odvěký boj za samostatnost této země, za lidskou volnost“. Odkazy k okupaci v textu však byly jasně čitelné, zejména v závěru, kdy intrikující cizinec Guntr prohlašuje: „Přišel jsem do Čech, aby se nenarodilo dítě.“ Obdobně tematizovala otázku svobody a pravdy i inscenace hry Maxwella Andersona Blázen v Athénách, kterou pod titulem Vím, že nic nevím uvedlo Divadlo na Vinohradech v režii L. Pistoria. Hlavní postavu Sokrata, odsouzeného za svobodné myšlení svými spoluobčany k sebevraždě, hrál V. Brodský. Aktivní společenskopolitický postoj divadla byl zřejmý, a Pavlíček byl volán k odpovědnosti. Nápravu však dle vnímání stranických kádrů nerealizoval dostatečně důsledně. Stihl ještě zrežírovat vlastní dramatizaci Čapkova Života a díla skladatele Foltýna, ale jeho čas na Vinohradech se pomalu naplňoval.
V březnu 1970 byl zbaven stranických funkcí a už nesměl v divadle aktivně působit, v srpnu téhož roku byl odvolán z funkce ředitele a jeho pracovní poměr byl ukončen. Přestože se zdálo, že na protest proti jeho odchodu dá výpověď řada herců, nakonec to udělala jen V. Chramostová. Pavlíček později vzpomínal, že ho uklidňovala myšlenka, že k divadlu ho přivedli kumštýři, kdežto od něj politická moc: „Kdyby tomu bylo naopak, považoval bych to za osobní prohru. Takhle jsem mohl odejít s čistým svědomím. Mně poradil básník Puškin: Být k chvále lhostejný / i ke klevetám lůzy / a s hlupákem se nehádat.“
Pavlíček se následujících bezmála dvacet let pohyboval mimo svět divadla a filmu – dělal skladníka nebo počišťovače chodníků, přitom ale stále psal, bohužel nutně pod cizími jmény, pro rozhlas a televizi. Jeho práce pro divadlo byla střídmější. „Divadlo se pod vypůjčeným jménem dělat nedá,“ podotkl.
Jako dramatik se František Pavlíček na Vinohrady vrátil v roce 1994 hrou Chvála prostopášnosti, která zpracovávala životní příběh renesančního šlechtice Mikuláše Dačického z Heslova. Původní inspirací pro tento kus bylo herecké charisma J. Hanzlíka počátkem sedmdesátých let. K uvedení došlo mnohem později a tato Kaločova vinohradská inscenace se s autorem příliš nepotkala – vnímal ji jako „postmodernistického zmetka se spoustou popisnosti a protivných, hloupých (a hlavně zbytečných) sexuálních prostocviků. Je mi trochu líto, že spolupráce s ‚mým‘ divadlem skončila v podobě provinčního dryáku. Ale co, potkaly mě už horší věci…“
Na poetiku divadla šedesátých let a na počiny spojené s tímto obdobím se už tvůrcům této násilně ukončené epochy v devadesátých letech navázat nepodařilo.
