SEZONA 2019 / 2020 / VII BŘEZEN

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

​NA FORBÍNĚ

​Zuzana Paulusová​Simona Postlerová s kolegy na studijním výletě v Čapkově památníku na Strži (vlevo Zdeněk Palusga, vpravo Marek Holý)

Simona Postlerová zkouší v inscenaci Český román roli Olgy Scheinpflugové. Olgy jsou ovšem v této inscenaci tři a zosobňují různé fáze života této pozoruhodné ženy, herečky a spisovatelky, dlouholeté přítelkyně a manželky Karla Čapka. Olga v Simonině podání je zralá žena, která s nadhledem komentuje různé peripetie svého na události bohatého života.

 Čím je pro tebe zkoušení inscenace Český román zajímavé a zvláštní?

Především v tom, že na jevišti ztělesňuji skutečného člověka. Když zkouším postavu vytvořenou autorem, mám mnohem větší volnost, můžu volit různé výrazové prostředky, spolu s režisérem pracovat s motivy jednání té postavy, je tam víc prostoru.

Text této hry vychází z knihy Český román, kterou Olga Scheinpflugová napsala jako směs fantazie a reality. Já v tomto textu kutám, zkoumám, jaká Olga byla, cítím odpovědnost i respekt, hledám motivy, témata, myšlenky, abych se jí víc přiblížila, ale divákům toto své poznání nesděluji přímo. Jako „nejstarší“ Olga jsem totiž v postavení komentátorky, glosuji minulé děje včetně různých chyb, na které má každý člověk právo, a mým úkolem je zůstat přitom nad věcí. Snažím se, aby každý komentář měl logiku a umožňoval divákům, aby i oni Olgu pochopili. Nechci ji přikrašlovat, a také z ní nechci udělat „pomník“.

Olga se hodně vztahovala k dobovým společenským a politickým dějům a okolnostem – pokud by se věnovala především svému soukromí, byla by to zase jiná práce. Život pro ni nebyl snadný a zřejmě nebylo snadné ani žít s ní. Tím ale nechci příběh nějak zatěžkávat, naopak se snažíme, aby i přes vážná témata inscenace plynula s lehkostí.

Pomůže ti v pochopení Olžiny postavy fakt, že to byla také herečka?

Z celé hry je cítit, co pro Olgu znamenalo divadlo. Přišla o manžela, neměla rodinu, mohla se sice realizovat také jako spisovatelka, ale především byla herečka. Herectví milovala, lpěla na něm, nedokázala bez něj být, i když bylo pro ni zničující – vlastně na něj zemřela, když ji rozrušilo chování neukázněných mladých diváků při představení Matky. Byla velmi společenská, statečná, až přidrzlá, a zároveň křehká v tom, že bez divadla se její svět hroutil. Herectví znamenalo její životní kotvu, alfu a omegu její existence. Jako herečka rozumím tomu, proč pro ni herectví bylo tak důležité, chápu její silnou vazbu k divadlu, i když jsem úplně jiný člověk, uvažuji jinak než Olga a také okolnosti mého života jsou zcela odlišné.

Postavu Olgy hrajete tři – jak se ti hraje s kolegyněmi, jaká je vaše vzájemná souhra?

Pěkně se nám to „klube“, máme z toho dobrý pocit a velkou radost. Tereza Císařová hraje Olgu, které je osmnáct let, Andrea Elsnerová hraje čtyřicetiletou Olgu a „mojí“ Olze je asi šedesát let. Rozložíme síly, jedna vychází z druhé, kaž­dá z nás má jinou energii, ale zároveň společně spřádáme síť jednoho příběhu.

Je pro tebe tento příběh – tedy milostný příběh Olgy a Karla – živý?

Ano, zasahuje mne a dojímá. Olga a Karel měli patnáct let blízký vztah, rozuměli si v názorech na umění a politiku, ale nebydleli spolu, žili své oddělené životy a jejich manželství pak trvalo jenom tři roky. Ten příběh mne také nutí o obou přemýšlet, obdivuju Karla Čapka za to, jak rozsáhlé dílo stihl vytvořit navzdory své nemoci a všudypřítomné bolesti, i za šíři jeho zájmů. V mnoha oborech uměl čtenáře inspirovat a vyburcovat k úvahám, byl vizionář. Zároveň to byl křehký člověk a předpokládám, že Olga byla v jejich vztahu tak trochu „generál“. Olga i Karel byli lidé, kteří po něčem touží, a oba byli také součástí tohoto divadla, do kterého teď patřím i já – a to také silně vnímám.

Už poněkolikáté zkoušíš s režisérem Radovanem Lipusem…

Ano – a také tentokrát je to příjemné zkoušení. Radovan je pokaždé na práci výborně připraven a je to člověk dobré vůle, vstřícný, vědoucí a naslouchající. Poslouchá nás a pak řekne: „Dobře, pojďme to takhle zkusit…“ Nastoluje při zkoušení pocit bezpečí, který je pro herce důležitý, a zároveň umí mít i poslední slovo.

Šla bys s Olgou Scheinpflugovou na kafe, kdyby to bylo možné?

Rozhodně ano! A moc ráda.

A o čem byste mluvily? Měla bys pro ni nějakou otázku?

Chtěla bych se jí zeptat, jestli jí na světě bylo dobře, jestli se cítila šťastná a jestli se naplnily její touhy a ambice. A nemám na mysli jenom ambice herecké, ale i soukromé nebo vůbec lidské. A pokud se nenaplnily, tak jaké byly příčiny? Zajímalo by mne i to, jestli sama sebe vždycky přijímala, nebo jestli si přála být jiná a co ji na sobě i na druhých lidech štvalo… Zřejmě bych ji zahrnula spoustou otázek.

 

​Simona Postlerová pochází z herecké rodiny, vystudovala činoherní herectví na DAMU (absolvovala v roce 1987) a poté získala angažmá v Národním divadle, kde působila do roku 1992.Od roku 1992 je členkou vinohradského hereckého souboru a ve své herecké knížce má zapsáno asi 40 rolí. Simona vytvořila i řadu televizních rolí, je také vynikající dabérkou a držitelkou Ceny F. Filipovského za nejlepší ženský herecký výkon v dabingu (2002).Má dvě dospělé děti. S jazzovým kytaristou Zdeňkem Hráškem († 2016) byli manželé 25 let.

Třetí Olga