DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2019 / 2020 / V LEDEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
ZÁKULISÍ
Marek Adamczyk (Orlando) a Jaroslav Satoranský (Adam),
W. Shakespeare: Jak se vám líbí, r. J. Deák, 2019Souborová repertoárová činohra patří k vynálezům osvícenství. Od konce osmnáctého století je ve středoevropském prostoru tento způsob uspořádání divadelního života jako veřejné služby jednou z významných institucí moderní společnosti. A rozvíjí svou tradici, kterou předává z generace na generaci; mluvíme o generacích divadelníků, ale především o generacích diváků.
Myšlenkový pohyb humanismu a osvícenství vyvolaly identifikační potřeby těch společenských vrstev, které byly v počátcích Francouzské revoluce označovány jako „třetí stav“. („Co je třetí stav? – Všechno. Čím byl dosud v politice? – Ničím. Co chce? – Stát se vším!“ píše v tehdejším slavném spisku Sieyès.) Hamburské Národní divadlo, které stojí v našem kulturním prostoru na počátku vývoje repertoárových činoher, si roku 1767 zřídilo a dotovalo město samo pro potřeby svých měšťanů. Proto se o tomto typu institucí a o jimi rozvíjené tradici mluví také jako o divadle měšťanském či měšťáckém, buržoazním či šosáckém atd. Často, a to také už tradičně, neboť od konce devatenáctého století, je toto označení výrazem hanlivého pohrdání, pramenícího z revolucionářské, avantgardistické (dnes aktivistické) potřeby revolučně změnit svět. Revoluce, kromě jiného, je právě rázným přerušením kontinuity, tedy toho, čím se vyznačuje rozvíjená, reflektovaná, a tudíž pěstovaná tradice. „Bijme ho v sobě, bijme měšťáka! (...) Na hlavu miř!“ vyzývá v revolučním záchvatu komunistický básník S. K. Neumann.
Samotného mě překvapilo, že právě tohle všechno mi šlo hlavou v zákulisí Divadla na Vinohradech, když jsme zde – nadvakrát – slavili osmdesátiny doyena souboru, herce Jaroslava Satoranského. Poprvé na jedné z prvních repríz Shakespearovy komedie Jak se vám líbí. Tady pan Satoranský hraje starého věrného sluhu Adama, odcházejícího do exilu Ardenského lesa spolu s pronásledovaným Orlandem. Sluha Adam je ve hře nositelem tradice hodnotově uspořádaného světa. Při děkovačce dostal herec od souboru z rukou ředitele divadla dort a dlouhý aplaus hereček a herců, celého zákulisí, ale především diváků.
V inscenaci se několik generací vinohradského hereckého souboru potýká s pohádkovým světem, vytvořeným Shakespearovými verši – blankversem. Doyeny zde zdatně zastupuje vedle pana Satoranského Oldřich Vlach (Korin, starý pastýř). Kandrdasy – ty, kteří v souboru teprve začínají – reprezentují Jiří Roskot a Sabina Rojková jako mladí pastýři Silvius a Fébé. Mezi prvními a druhými je šedesát let – podle počítání sociologů tři herecké generace. Mnohogeneračnost – to je jeden z půvabů souborové repertoárové činohry.
Sabina Rojková (Fébé) a Jiří Roskot (Silvius),
W. Shakespeare: Jak se vám líbí, r. J. Deák, 2019O dva dny později pozval Robert Tamchyna, moderátor Večerů bez líčidel, jako dárek Jaroslavu Satoranskému (ale, jak se ukázalo, především divákům) takříkajíc emeritního vinohradského herce Jaromíra Hanzlíka. Oba pánové nastoupili do zdejšího angažmá v roce 1966(!), Jaroslav po DAMU a kladenském angažmá, Jaromíra objevil tehdejší principál Pavlíček už na Gymnáziu Jana Nerudy a hned po maturitě ho přijal do souboru. Oba dnešní doyeni po svém nástupu ideálně splňovali představu kandrdasů. Během onoho večera na Studiové scéně také hojně vzpomínali na ty legendami opentlené časy šedesátek a na tehdejší soubor. Satoranský: „Vzpomínáš, to s námi ještě hráli staří herci – Kovářík a Vošalík?“ Hanzlík: „A legendární Šmeral, ve Zlatém kočáře, vzpomeň si, já byl takhle u portálu a on šel přes scénu a intonoval „Prr-kén-ko!“ Satoranský: „Jo, to jeho prrr-kééén-ko!“
A potom v zákulisí, v rekvizitárně, aktuální vinohradští kandrdasové – tzv. dětský koutek – rukama Terezy Císařové a Viktora Javoříka předali Jaroslavovi tablo z jeho rolí a další dary. „Jsme rádi, že s vámi můžeme hrát a učit se od vás.“ „Já jsem taky moc rád, že jsme tu všichni společně.“ Na jevišti. V zákulisí… Jedna generace pro tu druhou. Ale především pro diváky.
A tehdy mě napadlo, jak možná – za půl století a kousek – bude v tehdy snad už konečně opraveném Divadle na Vinohradech vzpomínat Tereza Císařová za podpory Viktora Javoříka na své začátky v souboru. Viktor: „Vzpomínáš, to s námi ještě hráli staří herci – Vlach a Kostka.“ Tereza: „A legendární Satoranský, v Jak se vám líbí, vzpomeň si, jak intonoval: „Nešťastný mladý pane…“
„Všimli si vůbec na Vinohradech, jaké máme století?“ táže se s nespokojeným pohrdáním jakýsi aktivista v diskusi v jedné z toxických internetových zón českého divadla. Ano, všimli, milý diváku. Právě proto také děláme to, co děláme. Snažíme se pěstovat tradici vícegenerační souborové repertoárové činohry. Pokud chcete „bít měšťáka“, bijte ho, jak radí básník, nejprve „v sobě“, to je jistě přiměřenější cíl než měšťanská instituce s více než stodesetiletou kontinuitou veřejné služby.
Vše nejlepší oslavovaným doyenům, hodně štěstí kandrdasům a krásný celý rok především divákům přejeme z vinohradského zákulisí.
- dral -
Doyeni a kandrdasové
