DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2019 / 2020 / V LEDEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
VÍNOHRADSKÝ SLAVÍN
Don Quijote a Sancho Panza z minulého století
Zuzana Paulusová
V této nové rubrice budeme představovat vybrané umělce (herce či herečky), kteří už dávno nejsou mezi živými, ale svým dílem v různých dobách spoluvytvářeli vinohradskou scénu a stali se součástí její tradice. Připomeneme jména známá i pozapomenutá a zaměříme se i na ty, na něž při naší současné práci různými způsoby navazujeme.
K takovým připomínkám patří i tato fotografie ze slavné inscenace Dykova Zmoudření Dona Quijota z roku 1914. Jsou na ní oba protagonisté – hrdě stojící Don Quijote (Václav Vydra st.) a menší, pokorně (či trochu potměšile?) se tvářící Sancho Panza (Bohuš Zakopal). Oba byli nejen předními členy vinohradského uměleckého soboru, ale patřili mezi nejvýraznější herce své doby.
Václav Vydra st. (* 29. 4. 1876), první z hereckého rodu Vydrů, „zběhl“ už v sedmnácti letech z plzeňské reálky k divadelní společnosti F. Zöllnera. Zprvu neměl úspěch – principál mu vytýkal zejména slabý hlas a nedostatek talentu. Nenechal se odradit, několik let kočoval s menšími divadelními společnostmi a díky každodennímu vystupování před publikem se z něj stal velmi dobrý herec. Nakonec se k Zöllnerově společnosti vrátil a oženil se s principálovou dcerou Eliškou. Měli spolu tři děti: Václava (* 1902), budoucího herce, manžela D. Medřické a otce současného vinohradského herce Václava Vydry, a dcery Elišku (* 1904) a Jiřinu (* 1910). V roce 1907 byl V. Budilem angažován do plzeňského divadla, v roce 1913 se stal členem Městského divadla na Královských Vinohradech. Patřil k nejvytíženějším hercům souboru, hrál ve většině inscenací, často také režíroval a krátce zastával i funkci uměleckého šéfa (po Hilarově odchodu do Národního divadla). V roce 1922 získal angažmá v Národním divadle, v letech 1945–49 byl jeho ředitelem. Zemřel 7. 4. 1953.
O zkoušení role Dona Quijota ve své knize Má pouť životem a uměním napsal:
„Nastal týden úporné, vyčerpávající práce. Zavřel nebyl k udolání. Když umdléval, osvěžoval se sektem. Jíst jsem ho snad neviděl. Byli jsme v divadle celé dny… Zavřel své věci rozuměl, věděl, jak udělat zajímavé divadlo. Rozuměl jako málokdo tomu, co může na divadle působit. Bezvadné. Co si vymyslel, neselhalo… Šel do díla s absolutní jistotou, věděl, co chce, věděl přesně, oč jde, a vše šlo šturmem k premiéře…“
Bohuš Zakopal (* 20. 11. 1874) byl pro svůj talent uznáván už v době, kdy se jako mladík v Praze horlivě věnoval ochotnickému divadlu. „Mladý, sympatický zjev krásné, výrazné tváře, černých kučeravých vlasů, postava přímo předurčená pro jeviště.“ Tak popsal svého souputníka Richard Branald, který se spolu se Zakopalem v říjnu 1901 vydal do Klatov, aby se tam připojili ke kočovné divadelní společnosti Karla Stockého. Branald vzpomínal, jak měl senzitivní „Bohoušek“ zpočátku zaječí úmysly – zdálo se mu, že naučit se za jeden den velkou roli je „przněním svatého umění“, ale naštěstí se nechal přesvědčit, u Stockého zůstal, a brzy měl u publika velký úspěch.
Po roce mu „lovec talentů“ V. Budil nabídl „engagement k Novému městskému divadlu v Plzni“, které se právě otevíralo. Po pěti letech přešel Zakopal do Městského divadla na Královských Vinohradech, kde strávil 24 umělecky plodných let. Jeho herecké umění vysoce oceňoval i Karel Čapek: „Hraje-li, zdá se být všechno v jeho hře tak lehké a samozřejmé, jako by to jen tryskalo ze šťastného tvůrčího rozmaru. Zatím je Zakopal jeden z nejpilnějších a nejúzkostlivějších herců, které jsem kdy viděl pracovat…,“ napsal o něm.
V únoru 1931 se Bohuš Zakopal od divadla vzdálil, „odešel do pense“ z důvodů zdravotních i dalších. Zemřel 8. 10. 1936.
Seznam jeho vinohradských rolí čítá asi 240 položek, role Sancha Panzy z roku 1914 byla podle seznamu jeho 93.(!) rolí v tomto divadle.
