DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2018/2019/IX - KVĚTEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
ZÁKULISÍZa tajemstvím vinohradských zkušeben
Na noc se zákulisí Divadla na Vinohradech zamyká. Noční vrátný může na své obchůzce potkat různé artefakty, fenomény, či přímo výjevy z více než stodesetileté historie divadla. Minulost divadla, kterou často doprovázely silné, histrionské emoce, zůstala navždy zachována ve zdech budovy. Prostorem zákulisí prošly tisíce lidí, od těch mimořádně talentovaných až po ty mimořádně bezcharakterní. (Někdy obě tyto extrémní dispozice utvářely jednu osobnost.) Jejich skvělé i mizerné výkony, sny a naděje, ale i podlosti, intriky a darebáctví zanechaly ve zdech emocionální echo určené nám, kteří dnes tvoříme pomíjivou osádku zákulisí.
Otakar Brousek ml. (Dave) a Šárka Vaculíková (Alice) na zkoušce inscenace Ahoj, krásko! (Linda)
Pomíjivost jako základní danost lidské existence nám na Vinohradech připomenul i skon muže, který zdejší scéně sloužil čtyřicet sedm(!) sezon; z toho dvanáct let, od roku 2000 do roku 2012, jako její ředitel. S Jindřichem Gregorinim (28. 12. 1939 – 6. 4. 2019) jsme se rozloučili v motolském krematoriu. Sešlo se zde mnoho emeritních vinohradských pracovníků, „staré zákulisí“ s tím „novým“. To, co jsme asi všichni pocítili, byla hodnota tradice a vděčnost všem, kdo ji, jako náš zesnulý kolega, ctili a udržovali. Nasloucháme-li trpělivě a zklidněně tomu, co nám ozvěna „starého zákulisí“ chce poradit, a přemýšlíme-li o tom, k čemu nás nabádá, ožívá minulost jednoho z nejstarších pražských divadel jako přirozená a nezbytná příměs jeho přítomnosti.
Pokud ovšem do zákulisí vtrhnou nájemníci ohlušení sami sebou, začne se ozvěna historie divadla ve zdech budovy bouřit. Mnohdy to vyděsí i diváky, kteří často mají ke „svému divadlu“ osobnější vztah než tyto sebepředvádějící přechodné veličiny. Ostatně platí to nejen v divadle, ale i v životě jedince a celé společnosti. Zalhaná, nepřijatá minulost podráží nohy každé lidské snaze o dnešní slušný a mravný život. O následcích oslyšené minulosti se jako o jednom z největších trablů naší pospolitosti hraje také na divadle.
Ze zákulisí jsme v dubnu sledovali, jak se na jevišti ve zkouškách klube inscenace Ahoj, krásko! (Linda). A ať chceme nebo ne, je to tam – celá ta paseka, kterou vám v životě nadělá nezpracovaná a jen stranou odložená minulost: například když hrdinka hry Linda (K. Brožová) v emociálně vypjatých scénách zjišťuje, kde se vzaly překážky mezi ní a jejími dcerami (Š. Vaculíková, S. Rojková) a proč jí byl manžel (P. Rychlý) nevěrný. Při každém dalším opakování dialogů se jasněji ukazuje, že ornou půdou, z níž klíčí lež mezi rodinnými příslušníky, je většinou sebeobelhávání, které nám ti ostatní z povrchnosti, ale i z lásky, tolerují.
A na Studiové scéně ve stejné chvíli režisérka B. Mašková komponuje do účinného celku dosud odděleně zkoušené scény ze současnosti i z minulosti života jedné české rodiny v jednom českém rodinném domě. Za (jeho) dveřmi – tak se také novinka mladé autorky B. Hančilové jmenuje, se dějí velké dějiny české společnosti, které do intimního života prarodičů, rodičů a dnes dospělých dětí vždy neodvolatelně zasáhnou. Ujmout se dědictví a vzkřísit vybydlený dům k novému životu znamená pro hlavní hrdinku hry Annu nejen svazující povinnosti hmotného rázu. Přináší to i nezbytnost pochopit sny svých předků a porozumět okolnostem, které jejich život vykolejily. A tak v jednom časoprostoru ožívá dnešní manželská krize Anny (J. Kotrbatá) a jejího manžela (O. Kraus), vyčerpaného břemenem hypotéky, ale také trápení stavitele domu, Annina pradědy Josefa (P. Rímský), českého legionáře, který vilu zbudoval pro svou předčasně zemřelou ženu. Je snad i generace mileniálů začarována v rodinných mýtech spojených s budovami, které nám vnucují ne vždy pochopitelný způsob života, často v rozporu s našimi zájmy a potřebami? Jaký význam pro plnohodnotné prožívání života mají dnes poznaná, či na lži postavená identita?
Ve dne „nové zákulisí“ zkouší nové hry, v noci ve zdech budovy Vinohradského divadla ožívá „staré zákulisí“. Snažíme se mu naslouchat a porozumět, abychom večer mohli pozvat diváky a zahrát jim o našem i jejich dnešku, který by neměl smysl bez toho, abychom, jako jedinci i jako pospolitost, byli identičtí, tedy v souladu se svými vlastními kořeny.
- dral -
