DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2018/2019/VIII - DUBEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
TŘI OTÁZKYpro Ingmara Bergmana, autora předlohy a režiséra filmu Fanny a Alexandr
Režisér Ingmar BergmanBarbora Hančilová
Nová vinohradská inscenace Fanny a Alexandr, která je jevištní verzí Bergmanova filmu, se setkala s velkým diváckým ohlasem, a tak jsme světoznámému filmaři (1918–2007) položili ve fiktivním rozhovoru několik otázek. Ve skutečnosti pocházejí odpovědi slavného režiséra z jeho autobiografické knihy Laterna magica, která vznikala ve stejných letech jako film Fanny a Alexandr a najdeme v ní mnoho podobných motivů.
Fanny a Alexandr prožívají ve své bohémské a barvité rodině šťastné dětství. Látku pro film jste čerpal ze svých dětských zážitků – jak na své dětství vzpomínáte?
Abych řekl pravdu, vzpomínám na první léta života s potěšením a zvědavostí. Byla to životadárná půda pro mou fantazii a smysly a nepamatuji se, že bych se kdy nudil. Spíš byly moje dny a hodiny nabité pozoruhodnostmi, nečekanými výjevy a kouzelnými okamžiky. (…) Výsadou dětství je volný pohyb mezi kouzlem a ovesnou kaší, mezi bezmeznou hrůzou a šílenou radostí. Neexistovaly žádné hranice, až na zákazy a pravidla, a ty byly jako stíny, většinou nepochopitelné. (…) Těžko jsem odlišoval to, co jsem si vyfantazíroval, od toho, co bylo považováno za skutečnost. Když jsem se hodně snažil, dokázal jsem snad skutečnost udržet skutečnou, ale existovali například duchové a strašidla. Co s nimi? A co pohádky, ty jsou skutečné? Bůh a andělé? Ježíš Kristus?
Ve filmu jste využil i svých zkušeností s výchovou vašeho otce – luteránského biskupa. Jak vás vychovával?
Naše výchova se z největší části zakládala na pojmech jako hřích, přiznání, trest, odpuštění a milost, fungujících jako konkrétní faktory ve vzájemném vztahu dětí a rodičů a v jejich vztahu k Bohu. (…) Větší zločiny se trestaly exemplárně. (…) Přinesla se rákoska a hříšník musel sám uvést, kolik ran si podle svého názoru zaslouží. Když byla určena velikost trestu, přinesl si zelený, hodně nacpaný polštář, stáhl si kalhoty a spodky, položil se břichem na polštář, někdo ho pevně chytl za krk a nadílka mohla začít. Nemůžu tvrdit, že to nějak zvlášť bolelo, bolestný byl samotný rituál a s ním spojené ponížení. (…) Po výprasku jsme museli otci políbit ruku, načež nám oznámil, že nám odpouští, a břemeno našeho hříchu spadlo na zem a na jeho místo nastoupilo osvobození a milost.
Fanny a Alexandr velmi milují svou babičku, matku rodu, která dokáže všechno zařídit, a stýkají se i se svými dalšími svéráznými příbuznými. Jak tomu bylo ve vaší rodině?
Občas přišli na návštěvu strýcové se svými nesnesitelnými ženami. Muži byli tlustí, měli vousy a mluvili hodně nahlas. Ženy nosily velké klobouky a páchly upocenou servilností. Držel jsem se co nejdál od nich, jinak mě pořád zvedaly, objímaly, pusinkovaly, muchlaly a štípaly. (…)
U babičky jsem prožil velmi šťastné dětství. Nacházel jsem u ní nesentimentální něžnost a intuitivní pochopení. Mimo jiné jsme zavedli rituál, který pečlivě dodržovala. Před večeří jsme se vždy uvelebili na jejím zeleném gauči a tam jsme několik hodin „debatovali“. Babička vyprávěla o Světě, o Životě, ale i o Smrti (kterou jsem se v duchu hodně zabýval). Chtěla vědět, co si myslím, pozorně mi naslouchala, mé drobné lži vždycky hned prokoukla…
