VINOHRADSKÉ UDÁLOSTIKdo vám dal divadlo, ať vám dá i vybavení!
Eva Langšádlová
Oslava 5. výročí DČA, 1955,
Jan Škoda (druhý zleva) a plk. Antonín Štrof (třetí zleva)Dne 26. června 1950 bylo na schůzi Kulturní rady ÚV KSČ rozhodnuto, že Jiří Frejka nemůže zůstat v Divadle československé armády (zkráceně DČA) ani jako šéfrežisér, ba ani jako režisér. Mimo jiné i proto, že závodní organizace KSČ se ostře postavila proti možnosti jakéhokoli Frejkova dalšího setrvání v divadle a navrhla vyloučit ho i ze strany.
Sedmadvacátého června byla popravena Milada Horáková a o tři dny později byl jmenován do funkce ředitele, respektive náčelníka DČA, plukovník František Prček. Jeho zástupcem pro věci politické s hodností štábního kapitána se stal bývalý kádrový referent Antonín Štrof, který přešel do divadla po únoru 1948 z Dopravních podniků, kde byl zaměstnán zřejmě jako řidič tramvaje. Zatímco plukovníka Prčka divadlo nezajímalo, Štrof, zdá se, konečně získal moc, po níž toužil. Kromě jmenovaných mají i další zaměstnanci vojenské hodnosti: propagaci nově velí propagační důstojník, zájezdům důstojník organizační atd. Všichni vojenští zaměstnanci mají pistole a do práce chodí ozbrojeni.
Prvním úkolem, který před novým vedením stojí, je rozdělení souboru. I když je deklarováno, že se herci mohou svobodně rozhodnout, chtějí-li zůstat v DČA, nebo odejít do Komorního divadla, neplatí to pro všechny. Zadání totiž zní „zajistit pro DČA nejlepší síly po stránce pracovní i kádrové“. Jaroslav Marvan píše ve svých pamětech, že se mu přechod do Komorního divadla nakonec podařil jen díky známostem na ministerstvu informací. Antonii Hegerlíkovou, která chtěla rovněž odejít do Komorního za Frejkou, si pozval ministr obrany Čepička, aby ji osobně přesvědčil o nutnosti setrvání v DČA z důvodu mezinárodní situace. V pořadu ČT Neobyčejný život to popsala takto: „Ministr mi řekl: ,Kdykoli může vypuknout válka a Vinohradské divadlo jako armádní divadlo půjde do první linie. Ale přemlouvat vás nebudu, protože každej na to nemá povahu.‘ Mně tohle stačilo, tak jsem byla naivní. Řekla jsem mu: ,Já, která pracovala za války v ilegalitě, já nejsem odvážnej člověk? Tak to teda ne!‘ A zůstala jsem ve Vinohradském divadle.“ Ve Vinohradském, respektive DČA, se rozhodla zůstat i Jiřina Štěpničková, což bylo největší překvapení, které se během dělení souboru událo.
Další překvapení zažilo nové vedení na konci prázdnin. Během dovolené totiž z kanceláří zmizel veškerý nábytek, stoly i židle. Zato tu byla cedule se vzkazem: „Kdo vám dal divadlo, ať vám dá i vybavení.“ Štrof z této záškodnické akce podezíral bývalého provozního ředitele Kamínka, který přešel do Komorního. Dokázat mu to nemohl, ale epizoda dobře vystihuje rodící se nevraživost mezi MDP a DČA, která se následně utuží sporem o dílny vyrábějící dekorace a kauzou Jiřiny Štěpničkové. Spor o dílny se potáhne přes dva roky, protože město se nechce vzdát svého majetku, který navíc potřebuje pro chod svých Městských divadel. Odbojné úředníky odboru kultury a primátora Vacka, který se za ně postaví, zkrotí až zásah ministra obrany Čepičky.
Do první sezony vstupuje DČA 6. 10. 1950, v den svátku Československé lidové armády. Premiérována je česká reportážní hra Dukla v režii nového uměleckého šéfa Aleše Podhorského, kterého narychlo povolali z Brna, kde působil jako ředitel a šéf činohry Národního divadla. Jako o uměleckém šéfovi Vinohrad se o něm poprvé – vedle Jiřího Frejky – spekulovalo v roce 1936, kdy abdikoval Jan Bor. Nyní se tedy takříkajíc dočkal. Umělecký program DČA je mu ale natolik vzdálený, že na pozici uměleckého vedoucího vydrží jen jednu sezonu.
Napsáno s využitím materiálů uložených ve VÚA
