2021 2022

KVĚTEN

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

BŘEZEN

DUBEN

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

ČERVENEC

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

SEZONA 2021 / 2022 / IV- PROSINEC

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

ZÁKULISÍ

 

Balada pro literáta

Jan Vedral

Tereza Císařová (Eržika) a Marek Lambora (Nikola)
v inscenaci Balada pro banditu
Každý živý organismus prosperuje ve svém přirozeném prostředí. Na přemístění do jiného prostředí reaguje takový endemit citlivě, buď strádá a hyne, různě mutuje, nebo se tam, kde nenajde přirozené predátory, nebezpečně přemnoží, jako nyní Escobarovi drogoví hroši v Kolumbii.

Co je biotopem literáta? Patrně se nám hned vynoří představa psacího stolu vedle knihovny. Tam v soustředěné osamělosti duševního zápasu a stranou ruchu světa spisovatel uvážlivě klade na papír slova, věty, kapitoly, dramatik pak repliky postav své hry. Biotop scény a zákulisí se naopak vyznačuje halasnou lidskou vzájemností a histriónskou nutkavostí hned zveřejňovat všechny vnitřní procesy. Klid opravdu vypadá jinak. Může vůbec literát v takovém prostředí přežít?

Dramatici jsou zvláštní vývojová mutace, žijící na pomezí biotopu knihovny a jeviště. V evropské divadelní kultuře se vyvinul zvlášť odolný druh herce-básníka. Jako by nepsali jen slova, ale přímo zapisovali z duševních pohnutek pramenící jednání, gesta postav, které potom sami hrají. K této čeledi dramatiků patří ti nejslavnější z nich – Shakespeare a Molière.

Když ovšem osvícenství oddělilo spisovatelství od scény bariérou služebnosti divadla literatuře, stal se z autorů divadlem jen obtížně domestikovatelný druh. V zákulisí často zaslechnete od herců a režisérů hlášku: „Dobrý autor je jen autorskoprávně mrtvý autor.“

Tedy takový autor, který už nemá nástroj na to bojovat, aby všechno, co napsal, bylo do písmenka také na jevišti vysloveno a uskutečněno. Tato právní ochrana díla trvá ještě sedmdesát let po autorově smrti. Zdánlivý cynismus zákulisní hlášky přestane šokovat, když si uvědomíme, že divadelní výrazové prostředky a s nimi nároky publika se neustále vyvíjejí, mění se konvence divadelního jazyka, ale literatura – text dramatu – setrvává ve scénických představách doby, kdy byla napsána.

K živému divadlu ale samozřejmě patří živí autoři. Scéna a zákulisí s nimi mají nejrůznější zkušenosti. Vynikající český spisovatel a dramatik Milan Uhde patřil při svých scénických začátcích v šedesátých letech k obávaným autorům, střežícím v inscenacích jeho her každé slůvko. V sedmdesátých letech, jako zakázaný autor, jehož díla byla uváděna pod jmény „pokrývačů“, se naopak Milan Uhde nesměl zúčastnit ani zkoušek a premiér inscenací svých děl. Často se v této souvislosti zmiňuje právě jeho Balada pro banditu, kterou „pokryl“ režisér Z. Pospíšil a kterou autor viděl jako „řadový divák“ až v repríze Divadla na provázku.

Nelze se tedy divit našemu souboru, že s napětím a jistými obavami očekával návštěvu Milana Uhdeho na představení Balada pro banditu. Nemohli jsme v covidovém bláznění přivítat autora na loňské premiéře, po níž následovaly dvě reprízy a pak dlouhá, předlouhá lockdownová pauza. Milana Uhdeho jsme přivítali v divadle až při letošní říjnové repríze. Celé zákulisí čekalo, co řekne. Několik dní jsme byli v tichém a stále napínavějším očekávání.

Pak konečně přišel dopis: „Slíbil jsem, že napíšu o svých dojmech z Balady pro banditu, a tak se snažím slib plnit. Inscenace je podle mě fantastická, uchvátila mě jak jedinečně přesným a účinným režijním pojetím, tak jednotlivými skvělými hereckými výkony, znamenitě působila i hudba. (…) Po stránce režie chci říci, že jsem konečně viděl inscenaci, která nekoketuje s povrchním výkladem Balady jako muzikálu. Kamarád Jirka Černý mi sice pěkně lichotil, když ji hodnotil jako nejlepší český muzikál, ale já trvám na tom, že jsem o muzikálu neměl ani potuchy, když jsem na libretu pracoval, a že jsem se pokládal za externího žáka E. F. Buriana jako autora skladeb Vojna a Láska a smrt. Juraj Deák staví inscenaci jako hudebně-dramatický celek, jednotlivé obrazy váže ústrojně a přesně, takže nepřicházejí v úvahu muzikálové potlesky mezi nimi. Zkusil jsem jeden potlesk vyvolat, protože mě uchvátil sbor – všechny sbory jsou nádherné, žádné chladně profesionální muzikálové company, nýbrž vynikající herci, kteří prožívají nadšení z textu i melodie, užívají si je a své nadšení a chuť dávají pocítit obecenstvu, které pocit přebírá a jde s sebou čím dál víc. Juraj jako první režisér inscenoval baladické drama. Kdyby nic jiného nevykonal, je to pro mě nekonečně cenný čin. (…) Mé zhlédnutí se v E. F. Burianovi a můj žákovský vztah k němu získaly tady neobyčejnou odezvu ve skvělém režisérově nápadu. Na vinohradském jevišti přistál toho večera řídce zažívaný, ale o to cennější anděl jevištní poezie.“

Podrobně se pak Milan Uhde zabývá charakteristikou jednotlivých hereckých výkonů v inscenaci. Celý dopis jsme vyvěsili v zákulisí na fermanové nástěnce – k radosti všech v divadle.

Jsme rádi, že Uhdeho a Štědroňova Balada pro banditu dokázala odstranit bariéry mezi spisovatelským a scénickým biotopem, a že díky tomu organicky prosperuje i v diváckém prostředí. Přijďte se sami přesvědčit.