Ü
2021 2022

KVĚTEN

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

BŘEZEN

DUBEN

LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

ČERVENEC

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

SEZONA 2021 / 2022 / IV - PROSINEC

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

ROZHOVOR

Momentálně jsem pro normální život nepoužitelný…

Zuzana Paulusová

Ondřej Kraus vystudoval herectví na JAMU, hostoval v několika divadlech a od roku 2018 je členem hereckého souboru DnV. V době, kdy připravujeme tento rozhovor, zkouší titulní roli v dramatizaci Maupassantova románu Miláček. Zároveň ho můžete vidět v seriálu ČT Českem na koňském hřbetu, kde účinkuje společně se svým bratrem Martinem.

Ondřej Kraus (Georges Duroy) a Jana Kotrbatá (Clotilda de Marelle)v inscenaci MiláčekOndřeji, vnímáte svou účast v tomto seriálu jako herecký úkol?

Herecký úkol to určitě není. V tomto cestopisném seriálu vystupuji jako Ondřej Kraus – tedy sám za sebe. Ovšem musím podotknout, že je to také velice zajímavá disciplína – být sám sebou. Ono se řekne „průvodce“, ale člověk se přece jen musí hlídat a kontrolovat. Role je nazkoušená a předem domluvená věc, které se herec snaží vdechnout život, ale já sám přece žiji a dýchám…

Role Georgese Duroye v inscenaci Miláček ale určitě velký herecký úkol je. Vybavíte si své první pocity, když jste se dozvěděl, že jste do této role obsazen?

Přesně si vzpomínám na první emoci – neskutečná radost! A první myšlenka byla: Ach, takže ono mé „prokletí“ herce románových postav se neprolomí ani doma! Už při studiu v Brně jsem v divadle Reduta hrál Hanse Castorpa, hlavního hrdinu románu Thomase Manna Kouzelný vrch, ve Švandově divadle pak titulní roli Wildeova románu Obraz Doriana Graye. Proto o tom mluvím jako o prokletí, ale berte to s velkou nadsázkou. Těchto úkolů si nesmírně cením a práce na nich byla složitá, zábavná a vždycky to byla obrovská výzva.

Jak jste se na tuto roli připravoval? Přečetl jste si román Miláček? Probíráte roli s kolegy, s přítelkyní…?

Přečetl jsem si ho okamžitě. A hned několikrát. Sáhl jsem i po jiných autorových dílech, například po povídce Kulička, chtěl jsem poznat jeho jazyk, nahlédnout do způsobu jeho uvažování, ale Maupassant je tak geniální, že jsem jeho ostatní díla odložil, protože jsou rozdílná. S kolegy řeším Miláčka vlastně neustále, až mám někdy pocit, že je to musí obtěžovat. Poslední dva měsíce je se mnou Duroy neustále. Usínám s ním, sním o něm, ráno si vedle mě čistí zuby. Troufám si říct, že jsem jím natolik posedlý, že nejsem momentálně použitelný pro normální život. Přítelkyně, také herečka, nad tím kroutí hlavou a směje se mi. Zatím…

Příběh Miláčka byl mnohokrát zpracován pro divadlo, film i rozhlas. Seznámil jste se s některou z těchto verzí?

Tyhle věci dělám velice nerad. Nemyslím si, že by mě to přímo ovlivnilo, ale podprahově snad. Pochopitelně jsem to ale nevydržel a podíval jsem se na filmovou verzi Nicka Ormeroda a Declana Donnellana, kde titulní roli sehrál Robert Pattinson. Nechci nijak kritizovat, ale myslím, že tento film mě asi nijak neinspiroval. Přišel mi povrchní a nijak zvlášť nepojatý vzhledem k tomu, jak Georgese vnímám já. Ovšem otázka je, jak ve finále bude vypadat náš Miláček a jak bude působit na diváky. Doufám a moc si přeji, aby se na výsledku odrazilo to obrovské nasazení celého inscenačního týmu, který Šimon Dominik vede, protože ta práce je… neskutečná!

Ondřej Kraus (Georges Duroy), Jiří Roskot (Klepáček)
a Viktor Javořík (Forestier) v inscenaci Miláček
Georges Duroy je velká dramatická role – co je pro vás na ní nejzajímavější a nejsložitější?

Tenhle kluk je opravdu nejsložitější z dosavadních rolí. Má mnoho barev, tolik chutí a nesčetně vůní. Je proto zvláštní, že i přes pocit, že jsme zcela odlišní, mu vlastně rozumím. Po přečtení románu a následně i dramatizace jsem přemýšlel nad tím, co mě spojuje s tímhle deprivovaným člověkem. On se narodil v Normandii v malé vesničce Cantelou, já na rodinném statku na Orlíku. On chtěl vzít život do vlastních rukou, něco dokázat a já vlastně také. Ta určitá míra cílevědomosti, plnění si svého snu, určitá špetka arogance – myslím, že to jsou naše společné věci. On chce být ve společnosti uznáván a vážen, já toužím být uznávaným hercem (je to velký sen, já vím, ale ať mi kolegové netvrdí, že to tak nemají…).

Nejsložitější asi je, že v některých situacích nemohu čerpat z vlastní zkušenosti nebo že musím hodně potlačovat sebe, protože Duroy se opravdu často chová tak, že bych mu nafackoval. Na druhou stranu je zajímavé, co všechno se o sobě člověk skrze roli dozví. Nevěděl jsem o sobě poměrně dost věcí…

Řada mladých herců nechce vstoupit do angažmá, vy jste přijal angažmá ve velkém divadle. Jste herec, který rád někam patří?

Tak v prvé řadě byly Vinohrady vždycky můj velký sen – ta nejvyšší meta, ani nevím proč, ale tohle divadlo zkrátka „voní“, takže když přišla nabídka, neváhal jsem ani vteřinu. Každopádně pro mě je angažmá nesmírně důležité. Já potřebuji někam patřit. Mít kam se vracet. Mít rodinu. Domov. To na volné noze prostě není možné. Jsem nesmírně rád, že mě v tomto ohledu Vinohrady nikdy nezklamaly. Pochopitelně ne vždycky je to jednoduché, ale co v životě jednoduché je? Ale ten domov, rodinu, zázemí, to teplo u srdce mi toto divadlo poskytuje v nejvyšší možné míře. Neměnil bych.

Co důležitého jste se už na Vinohradech naučil?

Učím se stále. Každý den. Měl jsem možnost pracovat s úžasnými režiséry. Mám tu neskonalou čest pracovat po boku skvělých herců – ať už zkušených ostřílených matadorů, nebo mladých, začínajících herců, přičemž každý z nich je pro mě velkou inspirací. Každý člen souboru má něco, co bych si přál mít, nebudu jmenovat, protože by se to nedalo dočíst do konce, ale myslím si, že divák při každém představení může být svědkem zázraku, když se tito lidé společně postaví na jeviště. Nikdy mě to nepřestane udivovat.

Vzal byste Georgese Duroye s sebou na vyjížďku na koni? A chtěl byste se ho na něco zeptat?

Myslím, že by se mnou nešel. Nejsem pro něho důležitý při jeho cestě vzhůru a nejsem ani krásná žena, aby se za mnou otočil… Navíc bych se s ním asi potkat nechtěl, možná s tím Georgesem, jakým je zpočátku, ale jak ho postupně poznávám, tak asi ani s ním. Na naší politické scéně je takových „Miláčků“ mnoho, nepozval bych k sobě domů jediného z nich. A už vůbec bych mu nepůjčil svého koně. Při kladení otázek dávám přednost režisérovi, dramaturgovi a kolegům.