2019 2020

KVĚTEN

LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

LEDEN

BŘEZEN

ÚNOR

ČERVEN

DUBEN

LISTOPAD

ČERVENEC

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

SEZONA 2019 / 2020 / VII BŘEZEN

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

NA FORBÍNĚ

Zuzana PaulusováSimona Postlerová s kolegy na studijním výletě v Čapkově památníku na Strži (vlevo Zdeněk Palusga, vpravo Marek Holý)

Simona Postlerová zkouší v inscenaci Český román roli Olgy Scheinpflugové. Olgy jsou ovšem v této inscenaci tři a zosobňují různé fáze života této pozoruhodné ženy, herečky a spisovatelky, dlouholeté přítelkyně a manželky Karla Čapka. Olga v Simonině podání je zralá žena, která s nadhledem komentuje různé peripetie svého na události bohatého života.

 Čím je pro tebe zkoušení inscenace Český román zajímavé a zvláštní?

Především v tom, že na jevišti ztělesňuji skutečného člověka. Když zkouším postavu vytvořenou autorem, mám mnohem větší volnost, můžu volit různé výrazové prostředky, spolu s režisérem pracovat s motivy jednání té postavy, je tam víc prostoru.

Text této hry vychází z knihy Český román, kterou Olga Scheinpflugová napsala jako směs fantazie a reality. Já v tomto textu kutám, zkoumám, jaká Olga byla, cítím odpovědnost i respekt, hledám motivy, témata, myšlenky, abych se jí víc přiblížila, ale divákům toto své poznání nesděluji přímo. Jako „nejstarší“ Olga jsem totiž v postavení komentátorky, glosuji minulé děje včetně různých chyb, na které má každý člověk právo, a mým úkolem je zůstat přitom nad věcí. Snažím se, aby každý komentář měl logiku a umožňoval divákům, aby i oni Olgu pochopili. Nechci ji přikrašlovat, a také z ní nechci udělat „pomník“.

Olga se hodně vztahovala k dobovým společenským a politickým dějům a okolnostem – pokud by se věnovala především svému soukromí, byla by to zase jiná práce. Život pro ni nebyl snadný a zřejmě nebylo snadné ani žít s ní. Tím ale nechci příběh nějak zatěžkávat, naopak se snažíme, aby i přes vážná témata inscenace plynula s lehkostí.

Pomůže ti v pochopení Olžiny postavy fakt, že to byla také herečka?

Z celé hry je cítit, co pro Olgu znamenalo divadlo. Přišla o manžela, neměla rodinu, mohla se sice realizovat také jako spisovatelka, ale především byla herečka. Herectví milovala, lpěla na něm, nedokázala bez něj být, i když bylo pro ni zničující – vlastně na něj zemřela, když ji rozrušilo chování neukázněných mladých diváků při představení Matky. Byla velmi společenská, statečná, až přidrzlá, a zároveň křehká v tom, že bez divadla se její svět hroutil. Herectví znamenalo její životní kotvu, alfu a omegu její existence. Jako herečka rozumím tomu, proč pro ni herectví bylo tak důležité, chápu její silnou vazbu k divadlu, i když jsem úplně jiný člověk, uvažuji jinak než Olga a také okolnosti mého života jsou zcela odlišné.

Postavu Olgy hrajete tři – jak se ti hraje s kolegyněmi, jaká je vaše vzájemná souhra?

Pěkně se nám to „klube“, máme z toho dobrý pocit a velkou radost. Tereza Císařová hraje Olgu, které je osmnáct let, Andrea Elsnerová hraje čtyřicetiletou Olgu a „mojí“ Olze je asi šedesát let. Rozložíme síly, jedna vychází z druhé, kaž­dá z nás má jinou energii, ale zároveň společně spřádáme síť jednoho příběhu.

Je pro tebe tento příběh – tedy milostný příběh Olgy a Karla – živý?

Ano, zasahuje mne a dojímá. Olga a Karel měli patnáct let blízký vztah, rozuměli si v názorech na umění a politiku, ale nebydleli spolu, žili své oddělené životy a jejich manželství pak trvalo jenom tři roky. Ten příběh mne také nutí o obou přemýšlet, obdivuju Karla Čapka za to, jak rozsáhlé dílo stihl vytvořit navzdory své nemoci a všudypřítomné bolesti, i za šíři jeho zájmů. V mnoha oborech uměl čtenáře inspirovat a vyburcovat k úvahám, byl vizionář. Zároveň to byl křehký člověk a předpokládám, že Olga byla v jejich vztahu tak trochu „generál“. Olga i Karel byli lidé, kteří po něčem touží, a oba byli také součástí tohoto divadla, do kterého teď patřím i já – a to také silně vnímám.

Už poněkolikáté zkoušíš s režisérem Radovanem Lipusem…

Ano – a také tentokrát je to příjemné zkoušení. Radovan je pokaždé na práci výborně připraven a je to člověk dobré vůle, vstřícný, vědoucí a naslouchající. Poslouchá nás a pak řekne: „Dobře, pojďme to takhle zkusit…“ Nastoluje při zkoušení pocit bezpečí, který je pro herce důležitý, a zároveň umí mít i poslední slovo.

Šla bys s Olgou Scheinpflugovou na kafe, kdyby to bylo možné?

Rozhodně ano! A moc ráda.

A o čem byste mluvily? Měla bys pro ni nějakou otázku?

Chtěla bych se jí zeptat, jestli jí na světě bylo dobře, jestli se cítila šťastná a jestli se naplnily její touhy a ambice. A nemám na mysli jenom ambice herecké, ale i soukromé nebo vůbec lidské. A pokud se nenaplnily, tak jaké byly příčiny? Zajímalo by mne i to, jestli sama sebe vždycky přijímala, nebo jestli si přála být jiná a co ji na sobě i na druhých lidech štvalo… Zřejmě bych ji zahrnula spoustou otázek.

 

Simona Postlerová pochází z herecké rodiny, vystudovala činoherní herectví na DAMU (absolvovala v roce 1987) a poté získala angažmá v Národním divadle, kde působila do roku 1992.Od roku 1992 je členkou vinohradského hereckého souboru a ve své herecké knížce má zapsáno asi 40 rolí. Simona vytvořila i řadu televizních rolí, je také vynikající dabérkou a držitelkou Ceny F. Filipovského za nejlepší ženský herecký výkon v dabingu (2002).Má dvě dospělé děti. S jazzovým kytaristou Zdeňkem Hráškem († 2016) byli manželé 25 let.

Třetí Olga