2023
2024
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2023/2024 / X – ČERVEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
ZÁKULISÍ
Jan Vedral
Velký český herec Eduard Vojan (1853–1920) měl štěstí, že v době jeho odchodu ze světa ještě film nezačal mluvit, a proto také ještě nevznikl dabing. Ostatně Vojan byl divadelní herec a s filmem si vůbec nezadal. Proto se mu po smrti dostalo v tehdejších médiích náležitého uznání a nikdo nepsal titulky typu: „Zemřel dabér slavného amerického herce Johna Do, známého z thrilleru Naper to do něj horem dolem, představitel Dědy Prďoly v seriálu Náměstí a herec Národního divadla.“
Poslední rozloučení se Simonou Postlerovou se konalo na jevišti
Vinohradského divadla, kde tato herečka vytvořila více než 50 rolí.Díky kulturnímu klimatu společnosti na začátku dvacátých let minulého století a respektu, který divadelní umění v české veřejnosti vzbuzovalo, si nedovzdělaní redakční elévové či rutinéři, které během jejich služby zastihla zpráva o hercově smrti a povinnost o ní referovat, netroufli z podružností dělat hlavní obsah hercova díla a z osobnosti celebritu, která je – jak praví klasik – slavná tím, že je slavná, a ne tím, že by cokoli podstatného vytvořila.
To, že si příjmení Vojan okamžitě spojujeme s hereckou profesí a že máme Vojanovy sady, svědčí o tom, že znamenitý herec i jen díky jevištní práci může být součástí kulturního povědomí, ačkoli už dnes nežije nikdo, kdo by si osobně pamatoval například jeho legendárního Hamleta. Nebo se mýlím a redakční služba v médiích neví pranic o Vojanově divadelním herectví? Stejně jako neví nic o předních hercích, kteří nás v nedávné době opustili, loví chaoticky v Googlu a píše hovadiny typu „Zemřel velký herec malých rolí“, což byl titulek oznamující smrt Norberta Lichého, který odehrál v Ostravě u Bezručů desítky hlavních postav v širokém repertoáru.
Josef Kajetán Tyl (1808–1856) měl štěstí, že v době jeho předčasné smrti nebyly nejčtenějšími tiskovinami červenožluté plátky na laciném papíře, hledající na právě skončeném životě slabosti a pikantní intimity velikánova soukromého života. Taková skandalizující investigace, šíření drbů a při jejich nedostatku jejich prefabrikování, jíž jsou dnes vystaveny skutečné tvůrčí osobnosti, je projevem masového voyeurství a nekulturního hyenismu. Ne že by Tylovo soukromí nenabízelo dost výživných podnětů pro šokující „novinářské“ objevy typu „víme jako první“. „Štamgast plzeňské vinárny našemu plátku svěřil, že Tyl hodně pil.“
Díky váze, kterou naši předci přisoudili dílu J. K. Tyla, si tvůrce textu naší hymny nespojujeme s excesy a těžkostmi jeho krátkého a intenzivního života, a ačkoli dnes Tyla příliš nečteme a nehrajeme, zůstává jako mimořádný český umělec v kulturním povědomí, v Plzni máme divadlo, které se po něm jmenuje, a v našich městech Tylova náměstí a ulice.
Kolegové z inscenace Terezka, ve které Simona zkoušela
roli Sestry Vincenty, se s ní rozloučili zpěvem písně,
složené přímo pro tuto inscenaci Pavlem Helebrandem.To všechno je možné odbýt jako vzpomínky na staré časy, dnes je zajisté nová doba. Některé prvky té staré, překonané doby by si však možná bylo vhodné udržet. Ke kulturnímu prostředí patřila ctnost cudnosti a zdrženlivosti.
Za cudné se považovalo to, že soukromí osobností bylo respektováno v těch mezích, kde se netýkalo veřejného zájmu. Současně ale také nebylo osobnostmi cílevědomě a marketingově vystavováno. Když už si jako společnost nemůžeme pomoci a potřebujeme bulvární média jako placebo, které má zmírnit dopady všeho, co jsme sami ve svém životě zvrzali, když už potřebujeme celebrity slavné tím, že se obden dočítáme o jejich scénovaných intimitách, měl by být bulvár snad alespoň tak cudný, že se spokojí s těmi, kteří si z takového vystavování a obnažování se udělali živnost. Je jich čím dál tím víc.
Za zdrženlivé se považovalo například to, že svou nevědomost a nevzdělanost veřejný mluvčí skrýval a nedával ji najevo palcovými titulky. „Drzé čelo“ a žvást, předstírající zasvěcenost, ani dnes nemůžeme ocenit jako ctnost, ale přesto jim nedokážeme zatnout tipec.
Společnost vzdělanosti? Ale jděte. V zákulisí jsme si mohli hlavy ukroutit nad některými mediálními výstupy, které se objevily po náhlém odchodu naší kolegyně Simony Postlerové. Nebylo to poprvé, kdy přešlapy dalece překračovaly míru vkusu ani kdy se na nich přiživovaly různé periferní zjevy. A obáváme se, že to nebylo ani naposledy.
Jistě, je to staromódní a jistě nesplnitelná prosba, ale přece jen: neměli bychom takovou bulvární pietu v sebezáchovném zájmu kulturnosti konečně odmítnout?