LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

SRPEN

ZÁŘÍ

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

​VINOHRADSKÉ UDÁLOSTIMistr a Markétka

​Vladimír Čepek

Poslední „předsametová“ sezona 1988/89 nabídla v Divadle na Vinohradech celkem šest premiér. Jednu inscenaci nazkoušeli ředitel František Laurin (Neobyčejný život (Svět podle Karla Čapka Jana Kopeckého) a Jan Novák (Čapkova Loupežníka), po dvou premiérách režírovali Jan Kačer (Záviše z Falkenštejna Vítězslava Hálka a první provedení hry Josefa Topola Hlasy ptáků) a Jaroslav Dudek (klasickou komedii Georgese Feydeaua Taková ženská na krku a Vedralovu adaptaci Bulgakovova románu Mistr a Markétka). A právě posledně zmíněná inscenace byla zřejmě vrcholem sezony, premiéra se odehrála 3. května 1989 (ač byl tento titul poprvé uveden již 28. dubna).

​​Miloš Kopecký jako Woland v inscenaci Mistr a Markétka,
r. Jaroslav Dudek, 1989Jan Hartl (Mistr) a Hana Maciuchová (Markétka)
v inscenaci Mistr a Markétka

Vedralova dramatizace vycházela z Bulgakovovy nespoutanosti, imaginativnosti a grotesknosti, jako by už sama o sobě směřovala k jedné z vrcholných scén Bulgakovova románu – průletu nad Moskvou – a byla charakterizována slovy Markétky v podání Hany Maciuchové: „Svoboda, cítím vítr ve vlasech, jaké opojení!“ Dramatizace (i inscenace samotná) respektovala mnohovrstevnatost románu, ovšem náležitě ji zjednodušila, zkoncentrovala a uzpůsobila divadelním prostředkům. Zvláště akcentovala mocenskou rovinu příběhu a například na Wolandův bál odvážně doplnila i jména Hitlera a Stalina jako největších diktátorů 20. století. Byla připravena konkrétně pro Jaroslava Dudka s ohledem na jeho režijní dovednosti a je velmi zdařilá.

Základem scénického řešení Zbyňka Koláře byl v podstatě prázdný prostor, který se do jednotlivých scén zaplňoval a zase vyprazdňoval jak lidmi, tak i přineseným mobiliářem i kulisami sjíždějícími z tahů – stoly, židlemi, lavičkou, náhrobkem, křížem, astroláby, plakáty zvoucími do varieté nebo zmenšeným modelem Moskvy. Inscenace začínala Wolandovým proslovem k publiku: „Přišli jste se pobavit? Odreagovat? Správně. Budou i kouzla i nahé ženy uvidíte a to všechno na počest Velikonoc. Svátků novoluní. Jak je teď slavíte? Uspokojuje vás to? No prosím. Co tomu říkáš, hej, ty tam, kdysi nejmocnější v Judeji?“

Již tento první monolog předznamenal střihové střídání významových rovin příběhu Mistra a Markétky a všech ostatních postav v meziválečné Moskvě a velikonočního příběhu odsouzení Ješuy Ha-Nocriho. Rychlými střihy jednotlivých scén se na jevišti odehrávala magická féerie, měnily se roviny i prostředí. Využity byly samozřejmě činoherní scény, ale i černé divadlo, kouzla a revuální čísla.

Postava Wolanda byla připravena pro Miloše Kopeckého, který ji také nazkoušel a geniálně ztvárnil. Celé aranžmá Wolandových scén bylo přizpůsobeno postupujícímu Kopeckého věku a zvětšujícím se zdravotním problémům, v průběhu repríz pak byla role i alternována Iljou Rackem, který samozřejmě nebyl Milošem Kopeckým, ale dosáhl podobně fascinujícího vyznění. Pro úplnost je třeba dodat, že po úrazu Ilji Racka roli převzal ještě Ladislav Frej, ani jeho obsazení ovšem neublížilo celkovému vyznění inscenace ani návštěvnosti. Je třeba zmínit i Mistra v podání Jana Hartla, který byl Wolandovi znamenitým protihráčem. Po Hartlově odchodu z DnV tuto roli převzal Viktor Preiss.

Další postavy měly daleko menší prostor, ale i tak z nich herci vytvořili figury s jasným postojem a vývojem. Jmenujme například Wolandovu družinu – Azazela Miroslava Vladyky, Fagota Svatopluka Skopala, Helu Dagmar Veškrnové, Kocoura Kňoura Václava Sloupa, ale i další: Berlioze Otakara Brouska nebo Latunskou Jany Štěpánkové a samozřejmě i básníka Ivana Bezprizorného Jaromíra Hanzlíka, kteří na malém prostoru vytvořili komplexní postavy i s jistým uzavřeným vývojovým obloukem. Výrazné bylo i obsazení Jiřiny Bohdalové do vícero menších rolí sovětských žen.

Inscenace Mistra a Markétky se nakonec stala završením velmi úspěšné čtyřleté epizody působení Jana Nováka, Jana Vedrala, Romana Císaře a Zuzany Sílové (ale také Jaroslava Dudka a Jana Kačera). Následovaly ještě výše zmíněné Topolovy Hlasy ptáků v červnu 1989, pak ale už přišly listopadové události a změna poměrů v celé zemi, která se samozřejmě dotkla i Vinohradského divadla.