2023
2024
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2023/2024 / X – ČERVEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
AKTUÁLNĚZa Simonou Postlerovou
Jan Vedral
Na toto místo, vyhrazené rubrice rozhovorů, jsme do červnového vydání našeho měsíčníku plánovali velký rozhovor s herečkou Simonou Postlerovou. A to v souvislosti s předpremiérami inscenace hry Lenky Lagronové Terezka, kde Simona zkoušela postavu karmelitánky Vincenty, a také se čtyřicátou reprízou inscenace Český román, kde hrála Olgu Scheinpflugovou.
Simona byla nejen talentovaná herečka, ale také velmi půvabná žena.
Na snímku jako Nina, s Vladimírem Dlouhým (Arbenin),
v inscenaci Lermontovovy hry Maškaráda, r. Vladimír Strnisko, 1997Člověk nemůže než rozvrhovat svůj čas, plánovat budoucnost, aniž by, se vší pokorou k Bohu a jeho úradkům či se vší zpupností bezvěrce, tušil, kolik toho času mu bylo vyměřeno. Bůh k sobě nečekaně povolal svou služebnici Simonu Postlerovou v neděli 5. května 2024. Ještě v sobotu dopoledne zkoušela Vincentu v Terezce a po zkoušce žertovala v zákulisí s kolegy, kteří hráli odpolední představení…
Se Simonou Postlerovou jsme se rozloučili Poslední oponou z jeviště Divadla na Vinohradech, kde hrála třicet dva let, v úterý 14. května. Následoval církevní obřad v chrámu sv. Ludmily. Rozloučení bylo niterné, důstojné, zúčastnily se ho stovky lidí, kteří se loučili nejen s velkou českou herečkou, ale také s osobností, která se silnou empatií byla skutečně křesťansky nápomocna všem, kteří potřebovali v křehkém lidském světabytí povzbuzení a oporu.
Mnoho bylo o Simoně Postlerové při jejím doprovázení řečeno a napsáno, vedle faktů a autentických vzpomínek také, žel, bulvarizujících nesmyslů, lží a neslušného sebezviditelňování parazitních „celebrit“. Mnoho řečeno nebylo, a kromě toho, co je a má zůstat tajemstvím lidské existence, zbývá toho ještě mnoho, co jsme dlužni vyslovit o hereččině výjimečném mistrovství, o jejím altruismu a dobročinnosti.
Když jsme se v divadle rozhodli inscenovat hru Terezka, křehký text o svaté Terezii z Lisieux, mluvili jsme o tom přirozeně se Simonou, která byla hluboce věřící praktikující katoličkou. Shodli jsme se s ní, že v dnešních časech vybičovávaných nesvárů a technologiemi manipulovaných emocí podněcujících nenávist je Terezčino poselství lásky a lidského souručenství možná tím nejdůležitějším, čím divadelníci mohou k léčení stavu společnosti přispět. Simona se, a její Olga v Českém románu toho budiž dokladem, ztotožňovala s pojetím herectví a divadelnictví jako společensky odpovědné práce; herec a dramatický umělec byl pro ni (v těch nejlepších tradicích českého divadla) tím, kdo obec spoluvytváří a soustředí ji ke společnému zakoušení žité skutečnosti, ne tím, kdo ji nejrůznějšími marketingovými triky shromažďuje, aby před ní mohl exhibovat. Scheinpflugové výrok „Nežiju proto, abych mohla hrát, ale hraju proto, abych mohla žít“ podepisovala Simona nejen v roli v Českém románu, ale i ve své každodenní tvorbě.
… jako Olga – Matka, Olga Scheinpflugová,Jan Vedral: Český román,
r. Radovan Lipus, 2020Terezie z Lisieux vzpomíná na to, jak se jako dítě setkala s chudákem, který se „sotva vlekl o berlích“, přesto však odmítl nabízenou almužnu, protože jsou ještě potřebnější. Terezie si předsevzala, že se bude za „svého chudáka“ modlit v den prvního přijímání. Taková vnímavost k druhému člověku a snaha ulehčit mu jeho strádání je jistě projevem křesťanské víry, ale je to vůbec základní znak lidskosti. V tomto ohledu Simona Terezčinu poselství (a poselství dramatičky Lenky Lagronové) bezvýhradně rozuměla.
S postavou asketické, pragmatické sestry Vincenty právě proto během zkoušek zápasila. Vincenta ve hře zastupuje pověrečný postoj, který se před Bohem s hrůzou krčí a vnímá lidský úděl jako utrpení, které jsme povinni nést a svou víru projevovat tím, že své utrpení ještě flagelantsky stupňujeme. Radost z lásky k Bohu a lidem, kterou vyzařuje Terezka, je Vincentě podezřelá.
Seděl jsem při první čtené zkoušce vedle Simony, která se při každé replice Vincenty otřásala nesouhlasem – až do okamžiku, kdy Vincenta prohlédne poté, co jí Terezka věnuje svou báseň: „Mé nebe je mít v sobě trochu podobnosti s Bohem, jenž stvořil mě svým dechem všemocným. Mé nebe je být stále v jeho přítomnosti, být jeho dítětem a zvát ho otcem svým. U něho srdce se bouří nezachvěje. Mým zákonem je odevzdání bezmezné. Dřímat na jeho srdci, blízko obličeje, je celé nebe mé!“
V krátkém sestřihu z některých z padesátky postav, jež Simona vytvořila na vinohradské scéně, vidíme na výrazu hereččiny tváře, na způsobu, jímž se dívá hluboko do očí svého partnera v situaci, jak bytostně vnímá toho druhého a jeho stav, a to nejen v inscenacích dramat, ale i v komediálních rolích, onen dar (a současně břemeno) lidské blízkosti, kterou se herecké umění Simony Postlerové vyznačovalo. Nestála na jevišti ani v životě vedle lidí, ale byla vždy účastná a spolu s nimi.
Teatrolog Georges Banu v knize Nepodrobený herec přemýšlí o tvorbě výjimečných a nenahraditelných hereckých osobností, s nimiž se setkával v posledních desetiletích. To, co označuje jako jejich „nepodrobenost“, není exhibicionistická zpupnost, kterou některé herecké „hvězdy“ projevují neúctou k textu, k režii, ke svým spoluhráčům. Naopak – je to onen dar velkého talentu splnit do detailů všechny nároky, které interpretační divadlo na herce klade – ale při vší této precizní důkladnosti ještě přidat k výkonu něco navíc: osobnostní vyzařování, vlastní bytostné zaměření, prozrazující, že přes všechny dramatické kolize a katastrofy lidského života má naše existence smysl a ten tkví v našem lidském souručenství.
Inscenaci Terezky věnovali její tvůrci Simoně Postlerové in memoriam.