2023
2024
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2023/2024 / V – LEDEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
VINOHRADSKÉ UDÁLOSTI
Vinohradský herec a režisér Stanislav Remunda
Tomáš Bojda
Herec a režisér Stanislav Remunda (1927–2012) působil v Divadle na Vinohradech téměř čtyřicet let. Jako herec sem nastoupil k 1. lednu 1952, přišel z libeňského Divadla S. K. Neumanna.
Stanislav Remunda jako Arťom Godun,
Boris Lavreněv: Přelom, r. A. V. Sokolov j. h., 1952Iva Janžurová jako Regina,
Lillian Hellmanová: Lištičky, r. Stanislav Remunda, 1980
V tehdejším Divadle československé armády debutoval v dnes už zapomenuté hře Borise Lavreněva Přelom ve větší roli Arťoma Goduna a v menší roli Panova (obě role alternoval s Otou Sklenčkou). Ve stejném roce hrál také Slávka v Kohoutově Dobré písni nebo Mikeše Divokého z Jemnišť v Jiráskově Janu Husovi (obě role v režii Otty Haase). Patřil k herecké generaci, kterou se na problematickém a částečně ideologicky poplatném repertoáru pokoušel zformovat tehdejší umělecký šéf Jan Škoda. Tato generace, doplněná „hereckými nákupy“ ředitelů Luboše Pistoria a Františka Pavlíčka, v šedesátých letech vytvořila jádro souboru, který na Vinohradech působil ještě v devadesátých letech.
Za Pavlíčkova ředitelování byla smlouva Stanislava Remundy změněna z hereckého na režijní úvazek. Od roku 1966 měl jako režisér každý rok nastudovat tři inscenace. Hned první režií se přitom stala inscenace slavného psychologického dramatu Tennesseeho Williamse Kočka na rozpálené plechové střeše, v Remundově inscenaci účinkovali Karolina Slunéčková (Margareta), Jiří Pleskot (Brick), Antonie Hegerlíková (Mamka), Miloš Kopecký (Taťka) a další; v roce 1966 nastudoval také Feilerovu Šestou ženu Modrovousovu a Shakespearovu tragédii Troilus a Kressida, kde jednu ze svých prvních rolí ztvárnila (ještě jako posluchačka DAMU) jedenadvacetiletá Hana Maciuchová, roli Troila alternovali Jaromír Hanzlík a Jaroslav Satoranský.
Remunda se tak v druhé polovině šedesátých let podílel na umělecky prvotřídní, přitom ale také společensky angažované (v dobrém slova smyslu!) tvorbě Vinohradského divadla. Remundova režijní tvorba se nevyznačovala ostrostí rukopisu, jakou měl v Národním divadle působící Miroslav Macháček nebo Otomar Krejča v Divadle za branou, byl v tom nejlepším smyslu slova hereckým režisérem. Remundovy režie vždy prokazovaly znaky řemeslně poctivé práce, usilovaly o rozvíjení dramaturgických i inscenačních tendencí tehdejšího vinohradského repertoáru především směrem k psychologicky laděným dramatům a později také k veselohernímu žánru.
Podobně jako Jaroslav Dudek zůstal Remunda na Vinohradech i s nástupem normalizace, kdy divadlo museli opustit František Pavlíček a režisér Luboš Pistorius. Pod nově jmenovaným prověřeným normalizačním ředitelem Zdeňkem Míkou Remunda režijně nastudoval řadu inscenací, které se úspěšně vyhýbaly ryze propagandistické služebnosti. Jeho tvorba nadále směřovala zejména k psychologickým komorním dramatům, od sedmdesátých let však zřetelněji i k lehčímu komediálnímu žánru. Opakovaně se vracel k dramatům Tennesseeho Williamse, hned rok po „Kočce“ režíroval Noc s leguánem, v roce 1984 pak Báječnou neděli v parku Crève-Coeur. Kromě konvenčních komedií jako Přišel na večeři nebo klasických kusů jako Večer tříkrálový stojí za pozornost dnes už klasické americké drama (známé také z Wylerova filmového zpracování z r. 1941) Lištičky Lillian Hellmanové, kde roli Reginy ztvárnila Remundova druhá žena, herečka Iva Janžurová. Remundovo angažmá na Vinohradech trvalo do roku 1991, kdy odešel do důchodu. Celkem jako režisér na Vinohradech uvedl 22 inscenací, v dalších desítkách účinkoval jako herec.
V devadesátých letech Remunda spolu s Janžurovou založili rodinné „kočovné“ divadlo, v němž oba účinkovali společně se svými dcerami Sabinou a Theodorou. Stanislava Remundu diváci jistě znají také z řady filmů a televizních inscenací i seriálů, za všechny zmiňme alespoň Petrolejové lampy, také zde se objevil po boku Ivy Janžurové