DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2020 / 2021 / I - ZÁŘÍ
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
PŘED OPONOU
Tomáš Töpfer
ředitel divadla na Vinohradech
Budiž světlo! – měl kdysi říci Pánbůh. Nebyl jsem u toho, ale asi to tak bude, protože světlo máme pořád. Alespoň ve dne. Škoda že tenkrát neřekl také: „Budiž ticho.“ Ticho totiž zaniklo. Není. Chodím rád na ryby. Ten „klid a ticho“ závidí mnozí. Ovšem zkuste si to někdy! Poseďte někde v přírodě. V sázavském údolí, kam jezdím nejčastěji, stále existují chatky z dob trampingu. Dnes jsou vybaveny elektrickým proudem, tekoucí vodou. Kdeže je romantika petrolejových lamp a primusů (pro později narozené: to byl benzinový vařič). Dnešní chatové kolonie oplývají především nejhlučnějšími motorovými pilami a sekačkami. Zajímavé je, že když dořeže dřevo jeden, další začne sekat trávu a jiný zatlouká do něčeho hřebíky. Hluk se po vodě šíří skvěle. Když si vyjedete na Slapy, projíždí se v tiché rekreační oblasti motorové čluny s řevem a následnými vlnami, které rozhoupají zakotvené hausbóty tak, že z poliček padají hrníčky. Bůh ví, kdo jim to dovolil. Do toho se co několik minut ozve vysokoobrátkový motor supersportovního motocyklu, jehož decibelovou nálož předčí snad jen startující letadlo. „Ticho, že byste slyšeli špendlík upadnout“, je krásné, dnes však bohužel nereálné úsloví. To nemluvím o městském hluku, na který si musíte zvyknout, když chcete žít ve velkoměstě. Když jsem byl malý kluk, na vesnici bylo po ránu slyšet kohouta a občas krásný, zvonivý zvuk cirkulárky. „Budiž ticho“ neřekl Pán, ale volám já. Když budete mít chuť, přijďte do divadla. Tam uslyšíte například „ticho před bouří“, „ticho, které by se dalo krájet“, a v těch nejdramatičtějších situacích i „upadnout špendlík“. Promiňte, teď musím zavřít okno. Okolo jede sanitka se zapnutým majákem a hrozně piští.
