DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2020 / 2021 / I - ZÁŘÍ
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
VINOHRADSKÝ SLAVÍN
Jiří Menzel v Divadle na Vinohradech
Jan Vedral
Režisér Jiří Menzel
Filmoví režiséři světově ohlasné nové vlny českého filmu šedesátých let měli blízko k divadlu. Zejména k Činohernímu klubu: zdejší herci v jejich filmech hojně hráli, Evald Schorm a Jiří Menzel zde režírovali. Menzel v „Činoheráku“ roku 1965 vytvořil proslulou inscenaci Machiavelliho Mandragory, která je dnes považována za jedno z kanonických děl moderní české inscenace.
Okupační normalizace celý tento slibný vývoj české a slovenské společnosti zpustošila. Evald Schorm už režíroval především v divadlech, oscarový Menzel se vykupoval filmem Kdo hledá zlaté dno, divadelní režií se zabýval v českých divadlech i v zahraničí (Bochum, Tampere, Berlín, Záhřeb). Normalizace se pokoušela vymazat i fenomén Činoherního klubu; po různých personálních čistkách jej nakonec přičlenila roku 1981 jako vedlejší scénu k Divadlu na Vinohradech. Ke cti tehdejšího vinohradského ředitele Zdenka Míky je třeba říci, že nesplnil úkol a zachoval personální i uměleckou integritu obou souborů. Ke cti „Činoheráku“ pak patří to, že vydržel protahovanou rekonstrukci sálu ve Smečkách a několik let hrál po zájezdech a v Kobylisích. To, že normalizátoři divadlo neutahali, byla také zásluha tehdejšího uměleckého šéfa Jiřího Daňka.
Jiří Menzel zde zrežíroval roku 1978 – pod svým autorským krytím – Vostrého adaptaci scénáře commedie dell’arte Tři v tom. Byl jsem osobně u toho, když Menzel předával mému učiteli Vostrému obálku s tantiémami. Bylo to velkolepě džentlmenské.
Koho však režim zdravotně utahal a odrovnal, byl Jiří Daněk. A tak roku 1988 další vinohradský ředitel František Laurin jmenoval Jiřího Menzela uměleckým šéfem Činoherního klubu. Scházeli jsme se na společných poradách. Z Menzelovy přítomnosti povstala jeho listopadová inscenace Havlovy Audience a také jevištní a na jejím základě i filmová Havlova Žebrácká opera.
Roku 1990 byla Činohernímu klubu vrácena jeho právní subjektivita a divadla se jako ředitel ujal jeden z jeho zakladatelů Jaroslav Vostrý. Jiří Menzel se pokusil naplno se věnovat filmu. I když natočil několik úspěšných snímků, ani jemu se už nepodařilo bezezbytku navázat na vlnu šedesátých let. Schorm, který na začátku devadesátých let umírá, osud své tvůrčí generace vystihne v osobním rozhovoru příměrem: Jsme jako kuřata, která na dvacet let zamrazili v lednici. Teď nás vypustili na trávník a diví se, že radostně nepoletujeme a nepípáme z plných plic jako předtím.
Jiří Menzel na děkovačce při derniéře komedie Brouk v hlavě, 2016
Ke spolupráci s Vinohradským divadlem Jiřího Menzela pozvaly ředitelka Jiřina Jirásková a dramaturgyně Johana Součková. Inscenace Nestroyova Domu čtyř letor z roku 1994 byla průkazným uměleckým i diváckým úspěchem. Jiřímu Menzelovi se v souboru i na velké scéně zalíbilo. Sám také – i v jiných svých inscenacích – s oblibou zaskakoval za nemocné herce.
Ke spolupráci s Vinohradským divadlem Jiřího Menzela
pozvaly ředitelka Jiřina Jirásková a dramaturgyně Johana Součková.Foto ze zkoušky komedie Dům čtyř letor, 1994Osobně jsem se s Jiřím Menzelem jako dramaturg „utkal“ při jeho další slavné vinohradské inscenaci. Nabídl jsem mu Werfelovu komedii Jacobowski a plukovník. Jiří nejprve text rezolutně odmítl: „Pobíhají tam v uniformách z druhé světové války, na to dnes nepřijde ani noha…“ Marně jsem argumentoval ideálním obsazením titulních rolí – měli jsme Viktora Preisse a Tomáše Töpfera. Vše se změnilo, když se Menzel vrátil – jako člen Americké filmové akademie – z cesty do Hollywoodu. Tamní pamětníci mu připomenuli věhlas Reinhardtovy poválečné broadwayské inscenace Werfelovy hry. „Dej to sem ještě – prý je to sukces!“ A pak už jsme pracovali na díle, které se, naštěstí, stejně jako Dům čtyř letor, zachovalo díky záznamu České televize.
Feydeauův Brouk v hlavě patřil k neodolatelnému pokušení Jiřího Menzela i Viktora Preisse. Jako dramaturg jsem s Menzelem probral řadu náročných textů, které chtěl režírovat, ale nakonec vždy myslel na diváky. Hudečkova inscenace Brouka v hlavě z konce šedesátých let s Vlastimilem Brodským v komediální dvojroli žila v paměti divadla i diváků. (Také ji zaznamenala televize.) A tak – s obavou, že ve srovnání neobstojí – se roku 1996 do této nejlepší Feydeauovy frašky Menzel pustil. A vytvořil divácky nejúspěšnější inscenaci ve vinohradské historii – hrála se zde 363× po dvacet let.
Jiří přenesl svůj zájem od filmu k divadlu. Snažil se přijít na kloub tomu, jak spravovat soubor a řídit dramaturgii. Zaskočil mě například žádostí: „Napiš mi sto nejdůležitějších her, já jedu do lázní, dám si je do kufru a doučím se dějiny divadla.“ Myslel to, samozřejmě, v nadsázce, sám věděl, že takhle se to nedělá…
Jiří Menzel režíruje Oldřicha Vlacha
v inscenaci Jacobowski a plukovník, 1995.V letech 2000–2003 jmenoval ředitel Jindřich Gregorini Jiřího Menzela uměleckým šéfem Divadla na Vinohradech. To už jsme se, žel, nepotkali, pracoval jsem tehdy jinde, a tak jsem ho nemohl upozornit na úskalí divácky vstřícné dramaturgie „z lázeňského kufru“. Jak už to u divadla chodí, ne vše se mu podařilo. Sám s ním mám na svědomí nepříliš podařenou inscenaci Sidonovy hry Shapira. Z deseti vinohradských režií je rozhodně třeba k trojici zmíněných úspěchů přidat ještě impozantní inscenaci Dürrenmattova Krále Jana z roku 2001.
Žít mezi divadlem a filmem je nejen možné, ale oboustranně inspirující. Vzít na svá bedra šéfovské divadelní břemeno a v nesnadných dobách proměny divadla a kulturních zájmů publika mu dostát, však vyžaduje plné soustředění. Jiří Menzel se tomu věnoval naplno, ale nakonec dal přednost filmu.
Vracel se na Vinohrady stále. Režíroval přeobsazené role, sám zaskakoval v Broukovi v hlavě a těšil se z jeho úspěchu. Při derniéře se děkoval s celým souborem – byl stále jedním z vinohradských divadelníků. Naposledy se k nám přišel podívat loni na reprízu veleúspěšné Deákovy inscenace Shawova Pygmalionu. Byl to milý večer – Jiří Menzel režisérsky nežárlil a přál všem úspěch. Zůstal i v nemoci velkým džentlmenem.
Jiří Menzel, tvůrce světového významu a formátu, zemřel 5. září ve věku 82 let. Spolupráce s ním byla pro každého z nás na Vinohradech přínosem a lidským obohacením.
Čest jeho památce.
