2020 2021

KVĚTEN

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

BŘEZEN

DUBEN

ŘÍJEN

ZÁŘÍ

LISTOPAD

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

LISTOPAD

ŘÍJEN

ZÁŘÍ

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

SEZONA 2020 / 2021 / I - ZÁŘÍ

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

VINOHRADSKÝ SLAVÍN

Jiří Menzel v Divadle na Vinohradech

Jan VedralRežisér Jiří Menzel

Filmoví režiséři světově ohlasné nové vlny českého filmu šedesátých let měli blízko k divadlu. Zejména k Činohernímu klubu: zdejší herci v jejich filmech hojně hráli, Evald Schorm a Jiří Menzel zde režírovali. Menzel v „Činoheráku“ roku 1965 vytvořil proslulou inscenaci Machiavelliho Mandragory, která je dnes považována za jedno z kanonických děl moderní české inscenace.

Okupační normalizace celý tento slibný vývoj české a slovenské společnosti zpustošila. Evald Schorm už režíroval především v divadlech, oscarový Menzel se vykupoval filmem Kdo hledá zlaté dno, divadelní režií se zabýval v českých divadlech i v zahraničí (Bochum, Tampere, Berlín, Záhřeb). Normalizace se pokoušela vymazat i fenomén Činoherního klubu; po různých personálních čistkách jej nakonec přičlenila roku 1981 jako vedlejší scénu k Divadlu na Vinohradech. Ke cti tehdejšího vinohradského ředitele Zdenka Míky je třeba říci, že nesplnil úkol a zachoval personální i uměleckou integritu obou souborů. Ke cti „Činoheráku“ pak patří to, že vydržel protahovanou rekonstrukci sálu ve Smečkách a několik let hrál po zájezdech a v Kobylisích. To, že normalizátoři divadlo neutahali, byla také zásluha tehdejšího uměleckého šéfa Jiřího Daňka.

Jiří Menzel zde zrežíroval roku 1978 – pod svým autorským krytím – Vostrého adaptaci scénáře commedie dell’arte Tři v tom. Byl jsem osobně u toho, když Menzel předával mému učiteli Vostrému obálku s tantiémami. Bylo to velkolepě džentlmenské.

Koho však režim zdravotně utahal a odrovnal, byl Jiří Daněk. A tak roku 1988 další vinohradský ředitel František Laurin jmenoval Jiřího Menzela uměleckým šéfem Činoherního klubu. Scházeli jsme se na společných poradách. Z Menzelovy přítomnosti povstala jeho listopadová inscenace Havlovy Audience a také jevištní a na jejím základě i filmová Havlova Žebrácká opera.

Roku 1990 byla Činohernímu klubu vrácena jeho právní subjektivita a divadla se jako ředitel ujal jeden z jeho zakladatelů Jaroslav Vostrý. Jiří Menzel se pokusil naplno se věnovat filmu. I když natočil několik úspěšných snímků, ani jemu se už nepodařilo bezezbytku navázat na vlnu šedesátých let. Schorm, který na začátku devadesátých let umírá, osud své tvůrčí generace vystihne v osobním rozhovoru příměrem: Jsme jako kuřata, která na dvacet let zamrazili v lednici. Teď nás vypustili na trávník a diví se, že radostně nepoletujeme a nepípáme z plných plic jako předtím.

Jiří Menzel na děkovačce při derniéře komedie Brouk v hlavě, 2016

Ke spolupráci s Vinohradským divadlem Jiřího Menzela pozvaly ředitelka Jiřina Jirásková a dramaturgyně Johana Součková. Inscenace Nestroyova Domu čtyř letor z roku 1994 byla průkazným uměleckým i diváckým úspěchem. Jiřímu Menzelovi se v souboru i na velké scéně zalíbilo. Sám také – i v jiných svých inscenacích – s oblibou zaskakoval za nemocné herce.

Ke spolupráci s Vinohradským divadlem Jiřího Menzela
pozvaly ředitelka Jiřina Jirásková a dramaturgyně Johana Součková.
Foto ze zkoušky komedie Dům čtyř letor, 1994
Osobně jsem se s Jiřím Menzelem jako dramaturg „utkal“ při jeho další slavné vinohradské inscenaci. Nabídl jsem mu Werfelovu komedii Jacobowski a plukovník. Jiří nejprve text rezolutně odmítl: „Pobíhají tam v uniformách z druhé světové války, na to dnes nepřijde ani noha…“ Marně jsem argumentoval ideálním obsazením titulních rolí – měli jsme Viktora Preisse a Tomáše Töpfera. Vše se změnilo, když se Menzel vrátil – jako člen Americké filmové akademie – z cesty do Hollywoodu. Tamní pamětníci mu připomenuli věhlas Reinhardtovy poválečné broadwayské inscenace Werfelovy hry. „Dej to sem ještě – prý je to sukces!“ A pak už jsme pracovali na díle, které se, naštěstí, stejně jako Dům čtyř letor, zachovalo díky záznamu České televize.

Feydeauův Brouk v hlavě patřil k neodolatelnému pokušení Jiřího Menzela i Viktora Preisse. Jako dramaturg jsem s Menzelem probral řadu náročných textů, které chtěl režírovat, ale nakonec vždy myslel na diváky. Hudečkova inscenace Brouka v hlavě z konce šedesátých let s Vlastimilem Brodským v komediální dvojroli žila v paměti divadla i diváků. (Také ji zaznamenala televize.) A tak – s obavou, že ve srovnání neobstojí – se roku 1996 do této nejlepší Feydeauovy frašky Menzel pustil. A vytvořil divácky nejúspěšnější inscenaci ve vinohradské historii – hrála se zde 363× po dvacet let.

Jiří přenesl svůj zájem od filmu k divadlu. Snažil se přijít na kloub tomu, jak spravovat soubor a řídit dramaturgii. Zaskočil mě například žádostí: „Napiš mi sto nejdůležitějších her, já jedu do lázní, dám si je do kufru a doučím se dějiny divadla.“ Myslel to, samozřejmě, v nadsázce, sám věděl, že takhle se to nedělá…

Jiří Menzel režíruje Oldřicha Vlacha
v inscenaci Jacobowski a plukovník, 1995.
V letech 2000–2003 jmenoval ředitel Jindřich Gregorini Jiřího Menzela uměleckým šéfem Divadla na Vinohradech. To už jsme se, žel, nepotkali, pracoval jsem tehdy jinde, a tak jsem ho nemohl upozornit na úskalí divácky vstřícné dramaturgie „z lázeňského kufru“. Jak už to u divadla chodí, ne vše se mu podařilo. Sám s ním mám na svědomí nepříliš podařenou inscenaci Sidonovy hry Shapira. Z deseti vinohradských režií je rozhodně třeba k trojici zmíněných úspěchů přidat ještě impozantní inscenaci Dür­renmattova Krále Jana z roku 2001.

Žít mezi divadlem a filmem je nejen možné, ale oboustranně inspirující. Vzít na svá bedra šéfovské divadelní břemeno a v nesnadných dobách proměny divadla a kulturních zájmů publika mu dostát, však vyžaduje plné soustředění. Jiří Menzel se tomu věnoval naplno, ale nakonec dal přednost filmu.

Vracel se na Vinohrady stále. Režíroval přeobsazené role, sám zaskakoval v Broukovi v hlavě a těšil se z jeho úspěchu. Při derniéře se děkoval s celým souborem – byl stále jedním z vinohradských divadelníků. Naposledy se k nám přišel podívat loni na reprízu veleúspěšné Deákovy inscenace Shawova Pygmalionu. Byl to milý večer – Jiří Menzel režisérsky nežárlil a přál všem úspěch. Zůstal i v nemoci velkým džentlmenem.

Jiří Menzel, tvůrce světového významu a formátu, zemřel 5. září ve věku 82 let. Spolupráce s ním byla pro každého z nás na Vinohradech přínosem a lidským obohacením.

 

Čest jeho památce.