Ü
2020 2021

KVĚTEN

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

BŘEZEN

DUBEN

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

ČERVENEC

LISTOPAD

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

SEZONA 2020 / 2021 / I - ZÁŘÍ

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

 

PREMIÉRA NA STUDIOVÉ SCÉNĚ

„Ještě mi zazpívejte: Jak se přemlouvá neštěstí?“

Jan Vedral

V „malé noční hře“, jak svůj text Pěnkava s Loutnou žánrově vymezil Antonín Přidal, nám názorně předvedou, zahrají, zazpívají a zatančí Jana Kotrbatá, Regina Rázlová a Antonie Talacková: „Jak se přemlouvá neštěstí. Jak něčí oko uprosilo nůž! Jak čísi hrdlo přemluvilo kopí!“

Antonie Talacková (Loutna), Jana Kotrbatá (Pěnkava) a Regina Rázlová (Stará osoba) v inscenaci Pěnkava s Loutnou

Velkým tématem druhé dekády našeho století se stalo „podvolení“. Slavný spisovatel M. Houellebecq tak nazval svůj provokující román. Co se stane s člověkem a lidskou pospolitostí, přestanou-li čelit soustavnému tlaku a vzdají se svých hodnot a ideálů, které se pod náporem potíží a ve světle nabízených výhod začnou jevit jako nepraktické?

Fenomén podvolení se není, bohužel, v české společnosti a její kultuře ničím novým a neznámým. Periodicky se vracíme do stavu, kdy pragmatici tvrdí, že podvolit se okolnostem je jediné rozumné východisko a skutky, jako byly ty Husovy, Peroutkovy, Gabčíkovy a Kubišovy či Palachovy, jsou neodpovědným hazardem nejen s vlastním životem, ale ohrožují existenci celé společnosti. Skepse předem odzbrojuje.

Nám, pamětníkům, stav veřejných věcí v této zemi čím dál tím více připomíná normalizaci. Také jednu z těch dob, kdy bylo údajně rozumné se nepříčit a podvolit, přestat označovat lež jako lež, ale říkat jí názor a ztrátu svobody držet za poznanou nutnost. A právě v sedmdesátých letech nadějný a talentovaný autor a rozhlasový redaktor Antonín Přidal, jehož kariéru jako mnohým zastavily normalizační kádrové čistky, čelí pokušení podlehnout skepsi, vzdát to a podvolit se. Tento vnitřní zápas vyjádří kromě jiných prací také v účinné básnické metafoře komorní hry Pěnkava s Loutnou. Není to však ani v nejmenším hra politická, je to intimní a hluboký obraz lidské duše, která je vystavena pokušení podvolení se. Posuďte sami:

Je noc, cesta se ztratila ve vzrostlém lese, každý krok je nejistý, východisko z bloudění není vidět, jen z dálky sem zaznívá ozvěna kostelních zvonů, zvoucích ke slavnosti. Dvě hladové potulné zpěvačky, které na tuto slavnost míří nabídnout svůj kumšt, sní o městě, teple, jídle a lásce, ale jen zmateně klopýtají a padají do děr po vyvrácených kořenech. Jsou přesvědčeny, že ještě před časem cestu dobře znaly, nyní se ve tmě ztratila.

Regina Rázlová a Antonie Talacková v inscenaci Pěnkava s LoutnouPoutnice narazí na podivné stavení, v němž žije prastará osoba. Nabídne jim útulek, pokud ji ovšem dokážou zaujmout příběhem, který ještě nezná. Ukazuje se, že veškerý kumšt obou komediantek si málem vyláme zuby na znalém a vše negujícím postoji této chtonické stařeny. Je to obraz napínavého souboje lidské tvořivosti a naděje s temnou a rezignovanou částí lidské duše.

Autor opatřil tento malý dramatický a básnický klenot, který svou nefalešnou a nefalšovanou nadějeplností překročil dobu svého vzniku, těmito i dnes platnými slovy: „Potěcha roste někde mezi útěchou a radostí, je to bylinka nekřiklavého květu, ale posilující, nikoli omamného kořene.“

Režisérkou inscenace je Kateřina Dušková, která diváky naší Studiové scény zaujala už inscenací dramatu Lenky Lagronové Nikdy. Premiéra 9. září na Studiové scéně.

 

Þ