2023

2024

SEZONA 2023/2024 / I – SRPEN/ZÁŘÍ

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

Vesnice jako jeden muž: Vzpoura lásky (Fuente Ovejuna)

Hra Fuente Ovejuna bezesporu patří k vrcholům španělské renesanční dramatiky a na vinohradské jeviště se po mnoha letech vrátila v novém překladu Anežky Lipusové pod názvem Vzpoura lásky (v minulosti se též uváděla jako Ovčí pramen či Vzbouření na vsi). Premiéru jsme uvedli 31. března 2023.

Tato hra patří k nejznámějším dílům Lopeho de Vegy. Napsal ji mezi lety 1612 a 1614 a poprvé knižně vyšla v roce 1619. Děj se opírá o skutečné události, které se odehrály roku 1476 právě ve vesnici Fuente Ovejuna (ta existuje dodnes, ovšem na současných mapách ji najdete pod názvem Fuente Obejuna). Tehdy, v dobách bojů o definitivní vytlačení muslimů z Pyrenejského poloostrova a snah o sjednocení Španělska, se tato svobodná obec vzbouřila proti svému pánovi a hromadně se postavila za svá práva. Lope de Vega téma zpracoval na svou dobu velmi moderně. V textu propojil vážné a dramatické situace se svižnými a vtipnými milostnými dialogy, odkazujícími k populárním pastorálám. Vedle sebe pak postavil hudební čísla z vesnických slavností a dramatické monology o těžkém údělu prostých žen. Dotkl se takových témat, jakými jsou zneužívání moci, síla společného boje proti bezpráví, postavení žen ve společnosti, a také otázek týkajících se cti a morálky, kde zdůraznil právo na lidskou důstojnost.

​​Tomáš Dastlík (Frondoso),
v pozadí Markéta Děrgelová (Laurencia),
Daniel Bambas (Barrildo) a Aleš Procházka (Komtur)
v inscenaci Vzpoura lásky

Tento dramatický text má zajímavou inscenační historii – v českých a moravských divadlech byl uveden už více než čtyřicetkrát, a to pod různými názvy (Fuente Ovejuna, Ovčí pramen či Vzbouření na vsi). Zajímavé ovšem je, že od roku 1989 nebyl v Česku inscenován. Patrně je to tím, že hra získala v éře socialismu určitou ideologickou nálepku a zejména v padesátých letech minulého století ji divadla často nasazovala, aby podporovala kolektivizaci vesnice a nepřímo i zakládání jednotných zemědělských družstev. (Mezi lety 1945 a 1968 bylo uvedeno asi třicet různých inscenací této hry pod různými názvy – Fuente Ovejuna, Vzbouření na vsi nebo Ovčí pramen, což je doslovný překlad názvu vesnice Fuente Ovejuna.) Takový výklad je ovšem hodně pokřivený a naprosto nevystihuje hlavní témata a ideu celého díla.

Čeští divadelníci po tomto textu často sahali v těžkých chvílích, kdy u nás či ve světě silně rezonovalo téma vzpoury proti tyranii. Hra byla například nasazena na repertoár Národního divadla v době, kdy se ve třicátých letech v Evropě začaly objevovat první militantní projevy fašismu, řada inscenací vznikla těsně po konci druhé světové války v roce 1945 (mimo jiné i v Divadle na Vinohradech) a stejně tak se hra často uváděla ve druhé polovině roku 1968 po okupaci Československa vojsky „spřátelených“ armád.

​​Viktor Javořík (Mengo), Sára Rychlíková (Pascuala),
Barbora Poláchová (Juanita) a Sára Černochová (Fortunata)v inscenaci Vzpoura lásky

V Divadle na Vinohradech byla tato hra nastudována zatím jen jednou, a to v roce 1945 pod názvem Fuente Ovejuna (Vzbouření na vsi). Režisér Karel Jernek tehdy do hlavních rolí obsadil Vladimíra Lerause (Komtur), Jiřinu Štěpničkovou (Laurencie) a Josefa Kotapiše (Frondoso).

Současnou vinohradskou inscenaci nastudoval režisér Pavel Khek, který si s vinohradským souborem porozuměl už při přípravě pozoruhodných inscenací Fanny a Alexandr a Je třeba zabít Sekala. Vzpoura lásky v jeho režii je vizuálně působivou aktuální inscenací, která silně oslovuje i nás, diváky 3. tisíciletí – stejně jako naši předchůdci žijící v 17. století si přejeme žít svobodně, důstojně a nechceme být vystaveni nespravedlnosti a svévoli.

V inscenaci hrají: A. Procházka, M. Děrgelová, S. Rychlíková, A. Černá, T. Dastlík, V. Javořík, D. Bambas, D. Benedikt, O. Kraus, K. Rímský, P. M. Cibulka / F. Beleš, T. Pavelka, A. Talacková, J. Krafka, P. Rímský, J. Šesták, J. Satoranský, Z. Palusga, S. Moskvin, S. Černochová, B. Poláchová, J. Maryško a další.

Autorem scény je Michal Syrový, autorkou kostýmů Agnieszka Pátá-Oldak, hudbu složil Ivan Acher.

Pohled do soukromí velkého umělce: Bach & synové

Novou hru britské dramatičky Niny Raineové Bach & synové jsme uvedli v české premiéře 16. května 2023, v Londýně měla hra premiéru v roce 2021 v Bridge Theatre. Autorka v ní zpracovává životní osudy geniálního skladatele Johanna Sebastiana Bacha a jeho rodiny. Právě pohled do soukromého života slavného tvůrce je jedním z důvodů přitažlivosti tohoto dramatického textu – Bachova hudba je totiž známější než peripetie a okolnosti jeho života.

Pro nás, kteří Johanna Sebastiana Bacha vnímáme jako velikána světové hudby, je možná překvapivé, že byl ve své době uznáván spíš jako vynikající interpret než jako úspěšný skladatel, ačkoli během života složil více než 1400 různých hudebních děl. Jeho hudba dokonce po jeho smrti upadla dočasně v zapomnění. Zároveň ovšem platí, že J. S. Bach byl ke komponování předurčen – rozvětvená rodina Bachů se hudbě věnovala několik generací před jeho narozením a ovládala hudební život ve středním Německu už od druhé poloviny 16. století do poloviny 19. století. Vzešla z ní řada městských muzikantů, varhaníků a skladatelů, celkem jde asi o 70 jmen(!).

​​Marek Lambora (Karl Filip Emanuel Bach)
a Ondřej Brousek (Vilém Friedemann Bach)
v inscenaci Bach & synové

Johann Sebastian Bach se musel během svého života vyrovnat s řadou ztrát – jako desetiletý osiřel, byl dvakrát ženatý (první žena mu zemřela) a měl celkem 20 dětí, z nichž se ovšem dospělosti dožilo pouze devět – tři dcery a šest synů. Všichni synové měli hudební vlohy a otec je odmala hudebně vzdělával. Chtěl jim předat své zkušenosti a to nejlepší ze svého umění, aby mohli v budoucnu navázat na jeho dílo a posunout je v souladu s rodinnou tradicí dál. Tím ovšem své syny zatížil obrovskými nároky a očekáváními. Děti úspěšných rodičů to většinou nemají lehké, pokud se od nich očekává úspěch ve stejném oboru, jemuž se věnují rodiče – to platí i v současnosti, a toto téma proto patří mezi hlavní linie nové inscenace.

O Bachovi se traduje, že byl vlídný člověk, který si rád dopřál sklenici piva či vína, zároveň měl pověst vášnivého tvůrce, a dokázal prý být i výbušný, prchlivý a pedantický. Autorka ve hře zkoumá tento rozpor a nahlíží do běžného života Bachových nejbližších. Jaký vztah měl ke svým synům? Byl spravedlivý v oceňování jejich schopností? Jakým byl otcem a jakým manželem? Nina Raineová ve hře zobrazuje Bacha jako geniálního hudebníka, jehož hudba zasahuje až do vyšších a božských sfér, a zároveň i „normálního“ člověka s každodenními starostmi, slabostmi i chybami. Do jaké míry lze v jednom životě sladit a prožívat „božské“ a „lidské“? A jak se to velkému skladateli dařilo?

​​Radek Holub (Johann Sebastian Bach)
a Aneta Krejčíková (Anna Magdalena)

Nová hra Niny Raineové nabízí řadu dobře napsaných hereckých příležitostí, které vinohradští herci naplno využili. V režii Juraje Deáka hraje roli Johanna Sebastiana Bacha hostující Radek Holub, jeho první ženu Marii Barbaru ztvárnila Simona Post­lerová, druhou ženu Annu Magdalenu pak Aneta Krejčíková. Bachovy syny hrají Marek Lambora, Ondřej Brousek a Oliver Vyskočil / Theodor Schaefer / Viktor Sekanina, v roli Bachovy švagrové Kataríny uvidíte Vendulku Křížovou a Bedřicha Velikého s chutí hraje Václav Svoboda.

K působivosti inscenace přispívá i živá hudba – trojice hudebníků: Stanislav Gallin / Kryštof Pobořil (cembalo), Dorka Hájková / Vít Petrášek (violoncello), David Pokorný / Tomáš Hubka (housle), Barbora Haasová (flétna) hraje vybrané Bachovy skladby v úpravě Ondřeje Brouska. Autorem scény je Karel Čapek, kostýmy navrhla Jana Hauskrechtová. Autorka hry se květnové premiéry osobně zúčastnila a byla velmi potěšena samotnou inscenací i velkým ohlasem premiérového publika.