LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

KVĚTEN

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

​VINOHRADSKÉ UDÁLOSTIVinohradské události: Oidipús

​Vladimír Čepek

V rozhovoru pro Mladou frontu na začátku roku 1987 (po premiéře inscenace Den delší než století) režisér Jaroslav Dudek uvedl: „Byl bych velice šťasten, kdybych mohl v době pokud možno dohledné inscenovat dramatizaci Bulgakovova románu Mistr a Markétka a Sofoklovu tragédii Oidipús vladař. Z řady dobrých důvodů mám dojem, že by to byla smysluplná práce.“

​Svatopluk Skopal (Oidipús) a Radoslav Brzobohatý (Teiresiás), Sofoklés:
Oidipús, r. Jaroslav Dudek, 1988To, že se podařilo realizovat oba dva tituly a že se o nich přemýšlelo dlouhodobě, svědčí o promyšleném dramaturgickém plánu a uvažování, které tým vedený uměleckým šéfem Janem Novákem a šéfdramaturgem Janem Vedralem na Vinohrady ve druhé polovině osmdesátých let přinesl. Rozdíl oproti předchozím normalizačním letům byl v tom, že se opět začalo myslet na soubor jako celek a jeho růst, nejen na jeho hvězdy, podařilo se sladit zájmy kmenových režisérů a nastavit jasné směřování. Oidipús měl premiéru 11. května 1988 (poprvé byl uveden už 29. dubna).

Úspěch inscenace spočíval již ve volbě překladu či přebásnění Jana Skácela. S jeho precizním a dobře srozumitelným překladem vinohradská dramaturgie dále pracovala, text výrazně zkrátila a zbavila zejména vysvětlujících a historizujících pasáží, takže se celé jevištní zpracování vešlo do devadesáti minut bez přestávky. Scéna Zbyňka Koláře byla jednoduchá a funkční. Na jevišti byl vytvořen terén s centrálním obdélníkovým pódiem a dvěma dalšími menšími čtvercovými, umístěnými před hlavním pódiem a zároveň nalevo a napravo od něj. Ke každému pódiu vedly po celém jejich obvodu jeden až dva schody, nad scénou pak bylo nataženo projekční plátno šířkou odpovídající hlavnímu pódiu, na které se promítaly lehce abstraktní atmosférické obrazy (zlaté slunce, modré mraky, červená bouře), jež dotvářely atmosféru jednotlivých výstupů.

Zásadní byla pro inscenaci práce s chórem. Text byl částečně recitován, částečně zpíván, někdy unisono, jindy vícehlasně, i kánonem. Velkou zásluhu na srozumitelnosti i vyznění sborových pasáží měla hudba Petra Růžičky. Ovšem nejpodstatnější pro celou koncepci byl jednoduchý a pragmatický nápad, na němž byl chór založen: tvořili ho herci, kteří hráli i jiné postavy – po odehrání své postavy se každý herec stával součástí chóru. Náčelník chóru Ilja Racek navíc část svých replik pronášel z hlediště, což podpořilo celkové vyznění, kdy každý z nás může být kteroukoli postavou a to, co se děje na jevišti, je sice „jen“ divadlo, ale zároveň se předestřené problémy týkají nás všech. Snad šlo i o nabourání pocitu lhostejnosti a vlastního pohodlí, tolik rozšířeného v normalizačních letech.

​Ilja Racek jako Náčelník chóru v inscenaci OidipúsChórem se tedy postupně stávali (nebo i naopak – svými postavami se stávali z chóru) Iokasté Jany Štěpánkové, Teiresiás Radoslava Brzobohatého, Kreón Petra Haničince, Posel Hany Maciuchové, Pastýř Vladimíra Hlavatého nebo Korinťan Otakara Brouska. V titulní roli alternovali Jaromír Hanzlík a Svatopluk Skopal. Každý pojímal roli trochu jinak.

Irena Gérová v dobové recenzi v deníku Svobodné slovo napsala:

„Jaromír Hanzlík jako Oidipús hledá pravdu spontánněji než Svatopluk Skopal, ten jde za pravdou rozumově, víc z pozice moci. Hanzlík je emotivnější, i ve vztahu k Iokastě, i v prožitku Oidipovy tragédie, v okamžiku po vlastním oslepení. Skopal je útočnější ve vztahu ke Kreontovi a Teiresiovi, chladnější k Iokastě, hysteričtější v situaci po oslepení. Skopal hraje Oidipa více o prozření vladaře, Hanzlík o prohlédnutí člověka.“ Dvojí obsazení pak nutně ovlivňovalo i pojetí dalších postav, zejména samozřejmě Iokasté. „Vedle Hanzlíka je víc ženou – matkou, v dialogu se S. Skopalem spíš chladnější královnou. Ovšem tragický výkřik tragického nedorozumění zní v obou případech stejně zoufale (Nešťastný synu přenešťastné matky!).“

Oidipús byl na svou dobu výraznou a aktuální inscenací, ovšem bez prvoplánové aktualizace, a společně s Vedralovým Urmefistem v režii Jana Kačera tvořil vrchol sezony, v níž Divadlo na Vinohradech slavilo 80 let od svého založení.